Mezinárodní vody se konečně dočkají ochrany. Ale jaké?

Rozumné ochraně mezinárodních vod dlouhou dobu bránila její právní nevyjasněnost. Každý stát, jehož součástí je mořské pobřeží, si vymezuje výsostné vody až 12 námořních mil (22,2 km) od základní linie, což je čára nejnižšího vodního stavu za odlivu. Země v nich mají stejné pravomoci jako na souši s výjimkou povinnosti nechat jimi proplouvat lodě jiných států. Další zóna, označovaná jako přilehlá, může sahat až 24 námořních mil (44,5 km) od základní linie a platí v ní všechny celní, finanční, přistěhovalecké a zdravotnické právní normy příslušného státu. Mnohem větší plochu než výsostné vody a přilehlé zóny zabírají výlučné ekonomické zóny (EEZ): jejich vnější hranice se totiž může nacházet až 200 námořních mil (370 km) od základní linie. Pobřežní stát v nich má svrchovaná práva na průzkum a využívání přírodních zdrojů, a to i z mořského dna, může v nich také vyhlásit chráněná území, stanovit kvóty rybolovu, provádět výzkum a umisťovat nejrůznější zařízení. Cizím zemím je v EEZ zaručena svoboda plavby, přeletu a kladení podmořských kabelů a potrubí. Obrovská plocha veškerého oceánu za vnější hranicí EEZ se považuje za mezinárodní vody, které nepatří žádnému státu, a přitom všem. Přístup do nich totiž mají všechny země včetně vnitrozemských: proto se o nich někdy hovoří jako o volném moři.