Psaní na vodu již není symbolem marné snahy

,,Marno je na vodu plynoucí psát, písmena začnou tancovat?" začíná jedno z půvabných starojaponských pětiverší z 8. a 10. století z proslulé sbírky Veršů psaných na vodu. Do češtiny ji geniálně do zrýmované formy přeložil Bohumil Mathesius (1888-1952). I díky tomuto malému literárnímu skvostu se psaní do vody stalo obrazem beznadějného úsilí sdělit své pocity a myšlenky tomu, kdo nechce naslouchat. Čtveřici německých vědců se však ve spolupráci s jejich čínským kolegou podařilo tuto bariéru prolomit. Ne sice bariéru lidské lhostejnosti, nýbrž nemožnosti něco do vody napsat.