Od bavlníku po tričko: Ekologická stopa našeho oblečení

Když si koupíme nové tričko, málokdo z nás přemýšlí o tom, jak dlouhou a náročnou cestu má za sebou. Textilní průmysl je jedním z největších znečišťovatelů na světě - od vypěstování surovin až po konec životnosti oblečení. Za každým měkkým svetrem nebo levným tričkem stojí obrovské množství vody, energie, chemikálií a lidské práce, o kterých toho stále víme jen velmi málo. Od semínka k vláknu Cesta našeho trička začíná na poli. Bavlna, nejpoužívanější přírodní vlákno na světě, vyžaduje obrovské množství vody - na jedno tričko jí padne zhruba 2 700 litrů. V oblastech, jako je Uzbekistán nebo Indie, už nadměrná spotřeba vody pro zavlažování bavlníku způsobila vysychání celých jezer a úrodných oblastí. K tomu připočtěme pesticidy a hnojiva, která kromě vodních zdrojů zatěžují také půdu, mimo jiné i toxickými látkami. Se syntetickými vlákny jako je polyester se pojí zase jiný problém - jsou vyráběna z ropy. Na první pohled se mohou zdát ekologičtější, protože pro jejich výrobu není potřeba tolik vody a nezatěžují tolik půdy. Jejich výroba je ale energeticky náročná a při každém praní uvolňují mikroplasty, které končí v řekách, mořích, ale i našich tělech a přinášejí s sebou negativní dopady na naše zdraví. Existují i šetrnější alternativy. Například len a konopí rostou dobře i bez velké potřeby vody a pesticidů, a navíc zlepšují kvalitu půdy. Novější materiály, jako viskóza z certifikované celulózy nebo recyklovaný polyester rovněž představují jistý kompromis mezi funkčností a udržitelností - i když stále nejsou ideální. Barvy, chemie a voda Zpracování surovin na tkaniny a látky je tím nejšpinavějším krokem celého procesu výroby oblečení. Spřádání, tkaní a hlavně barvení látek vyžadují spoustu energie a vody. V rozvojových zemích, kde se dnes většina textilu vyrábí, často chybí účinné čističky odpadních vod. Výsledkem jsou řeky zbarvené do všech odstínů módní sezóny a látky obsahující stopy toxických chemikálií, jako jsou formaldehyd nebo azobarviva. Textilní průmysl přitom disponuje technologiemi, které by dokázaly množství odpadních látek dramaticky snížit. Některé firmy už využívají uzavřené okruhy vody nebo přírodní barviva, ale většina produkce stále probíhá podle starých, levnějších, ale pro životní prostředí extrémně zatěžujících postupů. Šit a přeprava na obrovské vzdálenosti Po vyrobení látky putuje materiál do šicích dílen - často vzdálených tisíce kilometrů. Oblečení tak během svého života urazí cestu z polí v Indii přes továrny v Bangladéši až do skladů a obchodů v Evropě. Každý převoz znamená další spotřebu energie a obrovské emise skleníkových plynů. K tomu přidejme pracovní podmínky - dlouhé směny, nízké mzdy, minimální bezpečnost. I proto mají různé certifikace (GOTS, Fair Wear, OEKO-TEX, Bluesign aj.) smysl -garantují totiž, že výrobek byl vyroben s alespoň o něco menším dopadem na lidi i přírodu. Život oblečení v našich rukách Řekněme, že oblečení se konečně dostává do našich rukou. Ani pak ale není negativním dopadům na životní prostředí a naše zdraví konec. Každé praní, sušení nebo žehlení spotřebovává energii a vodu, v množství přímo závislém na množství našeho oblečení. Praním syntetických vláken se navíc do odpadních vod uvolňují mikroskopické plastové částice, které končí v pitné i mořské vodě, rybách, živočiších i v našich orgánech a narušují je. Oblečení také často vyhazujeme dřív, než by bylo nutné. Podle odhadů se průměrný kus oblečení nosí o 40 % kratší dobu než před deseti lety. Změna přístupu - méně časté praní, oprava oblečení, jeho výměna v rámci ,,swapů" či blešáků nebo nakupování z druhé ruky - může mít větší pozitivní dopad, než se zdá. Co se děje po vyhození Recyklace textilu je složitá. Většina oblečení se vyrábí ze směsí materiálů (například bavlna s polyesterem), které se těžko oddělují. Mechanická recyklace navíc zhoršuje kvalitu vláken a chemická recyklace je zatím drahá, energeticky náročná a její dopady na životní prostředí nejsou dobře prozkoumány. Proto končí obrovské množství textilu na skládkách nebo ve spalovnách - často i v zemích globálního Jihu, kam Evropa a USA vyvážejí svůj ,,secondhand". Spalování textilu uvolňuje do ovzduší skleníkové plyny a znečišťující látky a přispívá ke vzniku obrovského množství toxických pevných zbytků, zatímco rozklad na skládce trvá desítky let (a podílí se na emisích metanu). Z hlediska životního prostředí je tedy nejlepší recyklovat oblečení co nejdéle - nošením, opravou, sdílením anebo přeprodejem. Směr k udržitelné módě Změna není nemožná. Značky mohou přejít na ekologičtější materiály, zavést opravné služby nebo prodlužovat životnost svých výrobků. Státy mohou podpořit cirkulární ekonomiku a omezit vývoz odpadu. A my jako spotřebitelé máme sílu v rukou pokaždé, když se rozhodneme, co si koupíme - a co už ne. Tričko, které si právě oblékáme, je tak vlastně příběhem celého světa - od farmářů na polích přes dělníky v továrnách až po naše pračky a kontejnery. A právě pochopení téhle cesty je prvním krokem k tomu, aby naše móda byla opravdu krásná - nejen na pohled, ale i pro planetu.