Skandinávie jako zelená elektrárna Evropy. Na paty jí ale šlape jih

Švédsko, Finsko a Dánsko už dnes pokrývají naprostou většinu své spotřeby elektřiny prostřednictvím bezemisních zdrojů včetně jádra a velkou část produkce vyvážejí. A tento trend díky geografickým výhodám, rozvinutým technologiím a manažerským zkušenostem dále posiluje.

Zdaleka největší kapacity má Švédsko, v současné době šestý největší výrobce elektřiny v Evropě za Německem, Francií, Spojeným královstvím, Itálií a Španělskem. V prvních třech čtvrtletích roku 2022 bylo Švédsko největším evropským vývozcem elektřiny, když prodalo více než 20 % své celkové produkce. Tamní energetice dominují vodní a jaderné elektrárny, v posledních letech se ale třetím největším zdrojem elektřiny v zemi stal vítr.

Prudký rozvoj větrné energetiky zažívá i Finsko. Ze současné instalované kapacity 5 GW z pevninských větrných parků se chce do roku 2030 dostat na 20 GW. Dánsko plánuje ve stejném termínu rozmístit 2030 dalších 12,9 GW větrné kapacity v Severním a Baltském moři. Dánsko má také značné možnosti ve skladování CO₂ v pobřežních oblastech Severního moře a mohlo by se proto stát i hlavním evropským úložištěm tohoto skleníkového plynu.

O dekarbonizaci se snaží i Švédsko. Elektřinu pro svůj rozvinutý ocelářský průmysl chce místo z uhlí vyrábět stále více z bezemisních zdrojů a využívat při tom i zelený vodík vyráběný pomocí větru a slunce. Podle švédského výrobce oceli H2 Green Steel bude možné při výrobě ,,zelené" oceli snížit emise CO₂ ve srovnání s tradičními technologiemi na bázi uhlí až o 95 %. Společnost oznámila plány na výrobu až 5 Mtpa zelené oceli ročně do roku 2030, konsorcium HYBRIT se chystá vyrobit 1,2 Mtpa čisté surové oceli již v roce 2026. V rámci pilotního projektu byl loni v září v areálu oceláren v Luleaa uveden do provozu první velkokapacitní sklad vodíku.

Podle analytické a poradenské společnosti Rystad Energy lze očekávat, že kapacita větrných a fotovoltaických elektráren vzroste ve Švédsku, Finsku a Dánsku z 30 GW v roce 2022 na 74 GW v roce 2030. Dominantním zdrojem bude větrná energie, která bude představovat 61,5 GW instalovaného výkonu, zbývajících 12,8 GW bude ze Slunce. Všechny tři země tak budou moci velké objemy zelené energie vyvážet do zbytku Evropy. Do roku 2030 má navíc být ve Skandinávii připraveno ke spuštění téměř 40 projektů zeleného vodíku, což bude asi 18 % evropské kapacity elektrolyzérů.

Státům na severu Evropy však ve využívání obnovitelných zdrojů energie šlapou na paty země Pyrenejského poloostrovu na jihu. V prvních třech čtvrtletích roku 2022 se třetím největším evropským exportérem elektřiny za Švédskem a Německem stalo Španělsko, které má spolu s Portugalskem dobrou pozici stát se dalším významným evropským energetickým uzlem. Obě země se mohou opřít o dostatek slunečního záření, silný vítr, vyspělou plynovou infrastrukturu a rovněž o bohaté manažerské znalosti.

Během energetické krize měl Pyrenejský poloostrov velkou výhodu, protože není závislý na ruském plynu. Dodávky má zajištěné potrubím z Alžírska a také dlouhodobými smlouvami o dovozu LNG. Analytici očekávají, že podíl obnovitelných zdrojů ve Španělsku a Portugalsku vzroste ze 48 % v roce 2021 na 64 % v roce 2025 a 79 % v roce 2030, čímž se region může dostat do čela evropské energetické transformace.

Pyrenejský poloostrov se dobře vyrovnal s energetickou krizí i v oblasti cenové. Do roku 2021 byly ceny elektřiny na Pyrenejském poloostrově úzce propojeny s ostatními evropskými zeměmi, po propuknutí energetické krize se však ve Španělsku ustálily v průměru na 155 EUR za MWh, zatímco ve zbytku Evropy byly dvakrát až třikrát vyšší. Projevila se tzv. ,,Iberská výjimka", kdy tamní vlády masivně dotovaly vysoké ceny plynu pro fosilní elektrárny. Tím zlevnily cenu z těchto závěrných zdrojů, což jsou obvykle plynové elektrárny stojící na konci výrobního a distribučního řetězce, které jsou schopné rychle reagovat na měnící se poptávku po elektřině a jsou proto rozhodující při stanovení její konečné spotřebitelské ceny.