Closed loop - Odpady do potravin a čistý materiál do koberečků a bund

Co je ,,closed loop" a proč se stal mantrou řady ,,zelených aktivistů"?

Koncept uzavřené smyčky (closed loop) vychází z ideologie, že každý obalový či výrobní materiál by se měl recyklovat zpět do stejného účelu, ze kterého pochází. PET láhev na vodu se má stát znovu PET láhví na vodu, pneumatika znovu pneumatikou, kelímek od jogurtu má být znovu obalem pro jogurt a kartonová krabice znovu a stále kartonovou krabicí. Z hlediska environmentální marketingové PR komunikace jde o silné a pro lajky snadno srozumitelné sdělení. Jako by je připravilo reklamní oddělení nějakého potravinářského koncernu nebo jimi najatý ,,zelený odborník na cirkulární ekonomiku". Jenže odborná realita je jiná. Problém nastává v okamžiku, kdy tento uměle vytvořený a ničím reálným nepodložený PR koncept naráží na požadavky kvality výroby, limity recyklace a zákony chemie a fyziky materiálů. Tedy na skutečnou odbornost oběhového hospodářství, nikoli na zelenou marketingovou cedulku k danému produktu, pro možnost stanovení vyšší ceny výrobku ve jménu ,,záchrany planety".

Umělé směřování toků: Když legislativa a ideologie ignoruje trh

V duchu této zelené marketingové kampaně evropská legislativa nastavuje ambiciózní cíle pro podíl recyklovaných materiálů v obalech určených pro styk s potravinami. O Evropě se často říká, že už dávno není lídrem v drtivé většině oblastí. V jedné však ano. Evropa je lídrem ve snaze prostřednictvím zákonů směřovat odpady do obalů pro potraviny. Deklarovaný cíl? No přeci uzavřít zelenou smyčku. To však způsobuje, že recykláty z odpadů jsou prioritně zákonem směrovány do potravinářských obalů, ačkoliv o ně dlouhodobě existuje velmi silná poptávka i v jiných průmyslových sektorech, kde by jejich použití bylo technicky snazší, energeticky i logisticky méně náročné a hlavně bezpečnější i z hlediska možných zdravotních rizik. Jedná se o standardní a dlouhodobě využívané aplikace recyklovaných odpadních materiálů například v automobilovém, textilním nebo stavebním průmyslu. Typickým příkladem konkrétního materiálu je třeba tolik diskutovaný polyethylen tereftalát, tedy známý PET.

V řadě segmentů recyklačního průmyslu vůbec nevadí, že materiál pochází z odpadu, protože není v kontaktu s potravinami, ani s lidským tělem. Nepotravinářský průmysl umí využít 100 % takové druhotné suroviny. Naproti tomu v potravinářství musí materiály splňovat extrémně přísné hygienické požadavky. A právě zde začínají problémy ekonomické, ekologické i zdravotní. A výrazně rostou rizika nynější i budoucí.

Zdravotní rizika recyklovaných plastů ve styku s potravinami

Opakovaná recyklace plastů vede k degradaci polymerních řetězců. To se učí na vysoké škole v semestrech s chemií, učí se to i na středních školách. S každým cyklem a degradací roste riziko uvolňování různých látek, včetně mikroplastů. I když existují standardní postupy pro tzv. ,,dekontaminaci" recyklátu ze všech typů sběru, je zřejmé, že pro použití odpadů pro kontakt s potravinami je vždy třeba vynaložit zásadně větší úsilí, větší logistiku, více chemikálií, více uhlíkové stopy, než pokud bychom vybrali jiné možnosti využití druhotného materiálu v rámci recyklačního průmyslu, než je tzv. food-contact - tedy využití do obalů pro potraviny.

Pokud se vrátíme k materiálu PET lahví, tak dnes už prokazatelně víme, že i z tzv. ,,virgin", tedy z primárních nerecyklovaných PET lahví se do nápojů uvolňují mikroplasty. Vědce dokonce překvapilo v jak velké míře (např. Columbia University Lamont-Doherty Earth Observatory, Columbia University, and Columbia Mailman School of Public Health, více zde). Logickou otázkou proto je, co se bude dít s regranulátem pro food-contact, který prošel několika cykly s narušením polymerní vazby? Budou rizika vyšší? Přesnou odpověď zatím nikdo nezná, nicméně logický předpoklad tu je. A to je problém. Historie už ukázala, že řada věcí, které byly v určité době trendy, se s časem ukázaly jako výrazné riziko. Hrozí, že za 10-15 let se již dlouhodobými pokusy prokáže to, že expozice potravin podobným látkám má jasný negativní vliv na lidské zdraví - jenže to už může být pro řadu případů příliš pozdě.

Paradox ,,čistoty": Auta a bundy z panenského materiálu, potraviny z odpadu

Na evropském kontinentu tak díky legislativnímu tlaku k prosazení zeleně natíraného "closed loop" principu dochází k další paradoxní situaci. Zatímco automobilový či textilní průmysl, které v čase stále více využívaly recyklované materiály, právě například z odpadních PET lahví, jsou nyní nuceny přecházet na virgin primární plast. Proč? Protože odpadní PET se uměle přesouvá k nápojářským společnostem. A to v často monopolních nových národních zálohových systémech. Děje se to proti principům trhu a proti podstatě oběhového hospodářství. Nicméně evropská legislativa si to tak vynutila. Ve jménu zeleného nastavení a uměle prosazovaného principu "closed loop".

Není to náhodou. Spíše je to výsledek několikaleté snahy části potravinářských koncernů o to, aby již nemuseli nakupovat druhotný PET, o který byl stále větší tržní zájem v ostatním recyklačním průmyslu. Tedy i vyšší cena. Zájem o recyklaci tohoto velmi dobře recyklovatelného materiálu byl po mnoho a mnoho let. A to v konkurenčním prostředí a za tržní cenu. Jeho úspěšnou recyklaci rozjely právě zejména textilní průmysl a automotive. Nápojáře po desítky let téma recyklace PET lahví vůbec nezajímalo. Když cena tohoto dobře recyklovaného materiálu vystoupala, téma je začalo zajímat. Pro recyklaci je však aktuální evropský vývoj špatná zpráva, to je vidět na vývoji na evropském recyklačních trhu. A pro co pro spotřebitele?

V honbě za "closed loop" se záměrně vynechávají principy předběžné opatrnosti. I přes řadu univerzitních studií z prestižních vědeckých pracovišť, jakoby evropští politici nechtěli téma rizik z recyklovaných PET lahví slyšet. Přitom právě u potravin by mělo být zdraví a předběžná opatrnost základní prioritou. Umělý legislativní tlak na "closed loop" zdeformoval trh. Recyklát PET je ,,vyvázán" do obalů pro potraviny, kde je jeho využití z hlediska bezpečnosti objektivně nejrizikovější, v porovnání s jinými možnostmi využití. Na ostatní sektory recyklace zbývá zásadně menší množství, a proto ve větší míře využívají primární virgin PET pro výrobu dílů aut, textilního průmyslu, vázacích obalových prvků, apod. Kam se poděl selský rozum, kam se podělo rácio, kam se poděly ekonomické zákony?

Jiné kontinenty touto cestou nešly. Na jiných kontinentech stále existuje tržní prostředí pro odpadní PET a konkurenceschopnost tamějších recyklačních segmentů využívajících tento materiál je v důsledku výrazně vyšší, než v Evropě. V Evropě v posledních dvou letech ukončila činnost řada recyklačních společností. Cena evropského PET je díky umělému omezení konkurence způsobenému zavedením národních zálohových systémů, které spolu navíc nejsou kompatibilní (možná záměrně), vyšší, než cena PET na jiných kontinentech. Ironií je situace, kdy evropské nápojářské koncerny ve velkém raději kupují levnější tržní PET mimo EU. Kdo myslíte, že celý příběh s výrazně vyššími náklady takto zdeformovaného systému zaplatil a platí? Ano, lidé. A mají věřit, že uměle vyšší náklady jsou kvůli záchraně planety.

Reálná alternativa: otevřený trh, inteligentní řízení toků

Místo ideologického trvání na umělé uzavřené smyčce (closed loop) by bylo mnohem efektivnější podporovat tzv. ,,open loop" princip. Otevřenou recyklaci, tedy recyklaci materiálů do všech sektorů, kde není styk s potravinami. Celý koncept recyklace je přeci o tom, že prioritou má být omezit spotřebu primárních surovin, cestou využívání těch druhotných, a to pokud možno při výhodnějším energetickém a ekonomickém nastavení. Legislativa by proto neměla říkat, která recyklace je dobrá a která je špatná. Které nahrazení primárních surovin je lepší a které horší. Pojmy jako upcycling nebo downcycling nejsou zakotveny v legislativě. I zde se jedná spíše o marketingové PR pojmy pro lepší prodej rádoby "zelenějších" výrobků (často vůbec ne), než o odborné sdělení, které by celostně hodnotilo skutečnou míru přínosnosti daného typu recyklace.

Jeden příklad za všechny

Nejlepším a zároveň nejviditelnějším příkladem toho, že uzavřená recyklační smyčka ,,closed loop" není efektivním ani potřebným řešením, je recyklace papíru. Drtivá většina papírového odpadu se dnes nerecykluje na stejný typ papírového obalu, který byl původně. Nebo na potravinářský nebo kancelářský papír, ale úspěšně se ,,downcykluje". Tedy využívá se v jiných aplikacích, kde není potřeba prvotřídní bělost a pevnost vláken, či jiné vlastnosti typické pro tzv. primární papír. Z recyklovaného papíru vznikají recyklované tiskové papíry, nižší třídy lepenek, kartonové obaly, vlnité desky, izolační materiály, či hygienické potřeby. S každým dalším recyklačním cyklem je vhodné trochu jiné využití a je to zcela v pořádku. Tyto výrobky často mají delší životní a spotřebitelský cyklus, než původní papír s vysokým obsahem primární složky a zároveň svou recyklací šetří primární dřevní hmotu. Tento systém funguje desítky let bez toho, aby kdokoli vyžadoval, že recyklovaný papír musí zůstat v ,,uzavřeném okruhu" v "closed loop" stejného použití. Nebo že by snad papírny měly dostávat již jednou prodaný papír zdarma zpět, aby mohly vyrábět další, ještě zelenější (tak, jako to legislativa EU zavádí u PET lahví). Nikoho takový nesmysl ani nenapadne. Papírny nechtějí zavádět povinné zálohování papíru. Naopak v oblasti papíru funguje dobře volné tržní prostředí a konkurence, stejně jako přeshraniční obchod a recyklace. Recyklace odpadního papíru se daří dlouhodobě vysoko nad 90 %.

Papír je, stejně jako například PET lahve, materiál, jehož kvalita se každou recyklací přirozeně snižuje - vlákna se zkracují a ztrácejí pevnost, takže po několika cyklech už není technicky možné vyrobit z něj stejný druh papíru, jakým začínal. A je to logické a je to v souladu s přírodou. Tato tzv. ,,downcyklace", jak by někteří řekli, je z pohledu využívání druhotných surovin a oběhového hospodářství zcela plnohodnotnou recyklací: druhotný materiál nahrazuje primární suroviny, má tržní uplatnění a proces je ekonomicky životaschopný. Papír tedy jasně ukazuje, že reálný úspěch recyklace není v dogmatickém trvání na ,,closed loop", ani v lobbingovém boji za to, kdo dokáže vynucenými zákonnými ustanoveními pokořit a vymazat trh, či uchvátit legislativně celou druhotnou surovinu pro sebe. Úspěch je v chytrém a tržním využití materiálů tam, kde přináší největší ekologický a také největší ekonomický přínos. Pak celý systém funguje a je životaschopný. Dnes je moderní říkat "udržitelný".

Pokud se vrátíme k PET lahvím, ty mohou být velmi dobře využity v textilní výrobě, kde jejich mikrostruktura přímo neohrožuje lidské zdraví, neboť textil nejíme, nebo v automobilovém průmyslu, kde mohou sloužit jako technický plast, nebo v široké řadě jiných aplikací, kde byly ve velkém využívány již dříve. Takové aplikace mají navíc oproti obalům potravin výrazně delší spotřebitelský cyklus, a proto jsou z hlediska dopadů na životní prostředí jednoznačně pozitivnější.

Volné a konkurenční tržní využití PET v open loop recyklačním pojetí by umožnilo smysluplné využití recyklátu všude tam, kde jeho vlastnosti postačují a neohrožují zdraví. Navíc jde o ekonomicky výhodnější variantu, protože mnoho z těchto odvětví o recyklát skutečně stojí a jsou a byly ochotni za něj platit standardní tržní cenu, a to po dobu několika desetiletí. Podobně jako je to u papíru. Tato odvětví, nikoli odvětví nápojářského průmyslu, definovaly dlouhodobě svou stabilní poptávkou po odpadních PET lahvích, jejich odpovídající tržní cenu. Cenu, která vždy bezpečně zajistila velmi vysoké využití těchto druhotných materiálů. Nově už tomu tak bohužel není. Trh v EU byl zásadně narušen. Výrazně konkurenčnější jsou nyní druhotné PET lahve a materiál z nich z jiných kontinentů.

Závěr: Recyklace má smysl - ale musí dávat smysl

Evropské cíle v oblasti recyklace a oběhového hospodářství jsou důležité. Ale umělé prioritizování ,,closed loop" bez zohlednění reálných rizik a tržních zákonů a podmínek může napáchat o poznání více škody, než užitku. Zvláště pokud je zde riziko, že ohrožuje lidské zdraví. V evropském prostoru už jsou dobře viditelné škody, které počátky legislativní aplikace ,,closed loop" přístupu způsobují.

Legislativní nástroje by měly směřovat ke smysluplnému využití recyklovaných materiálů všude tam, kde dávají ekologický, ekonomický, technologický i zdravotní smysl. Evropská unie, ani jiné nadnárodní zřízení by nemělo nutit dotčené segmenty, aby směřovaly odpady primárně do potravinářství a pro jiné aplikace využívaly primární suroviny. Takovým přístupem Evropa míru své konkurenceschopnosti s jistotou nenavýší, naopak by ji zarazila hluboko pod zem.

Zdroj: Ing. Petr Havelka, výkonný ředitel České asociace oběhového hospodářství