PPWR: Vážný problém, o kterém se většina firem bojí otevřeně hovořit

Nařízení EU o obalech a obalových odpadech (PPWR), které vstoupilo v platnost na začátku roku 2025, vyvolává v celé Evropě intenzivní diskusi. Přestože má přinést modernizaci nakládání s obaly, zásadní části prováděcích předpisů - pravidel stále chybí. Organizační problémy spojené s adaptaci PPWR však zasahují firmy napříč odvětvími již nyní. Největší rizika představuje kombinace nepředvídatelnosti, technologických limitů, extrémních nákladů a administrativní zátěže.

Nařízení PPWR (2025/40/EU) představuje jednu z nejrozsáhlejších změn evropské legislativy v oblasti obalů za poslední desetiletí. Přestože ambicí evropského balíčku oběhového hospodářství z roku 2018 bylo podporovat prevenci vzniku odpadů, recyklaci a efektivní využití materiálů, už nyní je zřejmé, že PPWR v nynější podobě přináší v celé EU zásadní překážky. Chybí velké množství delegovaných aktů, povinnosti jsou často nejasné nebo technicky nesplnitelné a dopady na náklady i konkurenceschopnost evropských podniků jsou dramatické. Je tedy zcela zásadní, aby legislativní ukotvení dalšího strategického směřování EU v této oblasti bylo v souladu s potřebou zajištění konkurenceschopnosti evropských firem a s možností technologického a ekonomického rozvoje.

Česká asociace odpadového hospodářství níže formuluje nejzávažnější problémy, které PPWR přináší, a apeluje na odklad jeho účinnosti i následnou revizi na evropské úrovni.

Nejzásadnější okruhy problémů:

1. Nepředvídatelnost způsobená chybějícími delegovanými akty

PPWR odkazuje u celé řady klíčových povinností na delegované akty, které mají být známy v horizontu několika dalších let. Firmy tak dnes neznají konkrétní parametry velkého spektra povinností - například metodiku pro rozřazení obalů do pěti skupin recyklovatelnosti, metody výpočtu opakovaného použití či seznam obalů, které mají být vyjmuty z povinného recyklovaného obsahu.

Bez těchto detailů není možné provést kvalifikované rozhodnutí o investicích, ani naplánovat postupné kroky k nalezení souladu s novými povinnostmi. Hrozí tak, že firmy budou muset realizovat velmi nákladné změny naslepo, bez jistoty návratnosti. Zároveň uniká smysl mnoha nově požadovaných změn, kdy řada z nich jsou ve vzájemném rozporu s jinou unijní legislativou, jako např. zákaz malých balení, který současně negativně ovlivní cíl na snížení produkce potravinových odpadů.

2. Certifikace obalů a dokazování shody: nedořešené procesy a nové náklady

PPWR zavádí povinnost technické dokumentace, recyklovatelnostních kódů, testů a certifikace pro každý typ obalu. Firmy budou muset poskytovat CAD/CAM soubory, metodiky testování a technické doklady, což představuje výraznou novou administrativní zátěž. Není jasné, kdo bude oprávněn tyto certifikace provádět (např. v papírenském průmyslu by firmy musely platit externí posuzovatele, přestože již mají vlastní systémy a certifikace typu ISO 14001). Je však zřejmé, že tyto nové povinnosti vyvolají potřebu dalších významných nákladů.

3. Technologické limity recyklace a použití recyklátu

Některé cíle PPWR počítají s parametry, které současné technologie nedokáží reálně zajistit. Například povinný obsah recyklátu u ,,jiných plastových obalů" ve výši 65 % do roku 2040 je např. u polystyrenových fixačních prvků velmi problematický - takto vysoký obsah recyklátu zhoršuje mechanické vlastnosti materiálu. Stejně tak chemická recyklace, kterou PPWR předpokládá, není dosud průmyslově rozvinutá ani regulatorně ošetřená, současně je ekonomicky velmi náročná. U některých specifických obalových komponentů (např. těsnění, víčka, vaky v tancích) není jasné, zda a jak budou moci být z povinností vyjmuty.

Dalším zásadním problémem je rozdělení obalových materiálů dle tříd recyklovatelnosti. Procentuální požadavky na jednotlivé třídy jsou mimo reálné možnosti recyklace. Recyklace není jednorázový proces. Recyklovatelnost materiálu je nutné vztáhnout k opakované možnosti recyklace, ta je však vysoce omezená počty cyklů, ve kterých lze recyklaci bez zhoršení vlastností materiálu realizovat. U každého cyklu je vždy procentuální podíl nerecyklovatelné složky. Požadované míry recyklovatelnosti nejsou realistické. Zadání je tak spíše ideologické, než aby mělo skutečný odborný podklad. To opět způsobí firmám řadu vážných problémů.

4. Požadavky na opakované použití: logistická i materiálová nerealističnost

PPWR požaduje, aby od roku 2030 bylo 100 % přepravních obalů v rámci podniku opakovaně použitelných a 40 % obalů používaných při distribuci výrobků (70 % od roku 2040). U řady obalů - např. strečových fólií, kartonů nebo trayů, které často končí u koncového zákazníka - je opakované použití technicky nebo logisticky neproveditelné. Po velkém odporu odborníků a lavině písemného nesouhlasu, Komise uznala chybu legislativního nastavení PPWR a udělila výjimku z definovaného cíle, a to pro strečové folie a vázací PET pásky. Samotný problém nevhodně nastaveného cíle je ale vyřešen jen částečně. Podmínka 40 % cíle opakovaného použití pro dotčenou skupinu obalů, zůstala zachována.

Metodika výpočtu podílů opakovaného použití bude navíc zveřejněna až v roce 2029, což firmám znemožňuje připravit systémy s dostatečným předstihem. Evropská komise k těmto námitkám opakovaně sděluje, že některé ze zásadních identifikovaných problémů vyřeší podobně jako např. cíle pro opakované použití u strečových fólií a vázacích pásek, a to vrchnostenským stanovením výjimky. Jiné problémy chce řešit v rámci samostatných výkladů. Takto však systémovou legislativu nelze dělat. A už vůbec ji takto nelze vynucovat na celém kontinentu. Míra nepředvídatelnosti a nejednoznačnosti řady povinností, či odborná nereálnost jejich možného splnění je u tohoto nařízení nepřiměřeně velká.

Dalším velmi problematickým aspektem opakovaného použití jsou zásadní požadavky na navýšení logistických nákladů v případě zajištění opakovaného použití obalů. Tyto aspekty činní z nově legislativou požadovaných cílů v praxi zadání, které bude mít velmi pravděpodobné horší celkové dopady na životní prostředí, než stávající využívání jednorázových obalů, které se standardně recyklují. Negativní dopady řady povinností PPWR na ekonomickou stránku logistiky a tedy současně na konkurenceschopnost evropských firem jsou rovněž zcela zřejmé. Opakovaně na ně upozorňují subjekty a svazové profesní organizace z řady částí průmyslu a obchodu.

5. Dopady na náklady a konkurenceschopnost

Podle výpočtů AOS EKO-KOM by jen splnění cílů recyklovatelnosti znamenalo zvýšení poplatků AOS za plastové obaly až o 30 %, což odpovídá zhruba 500 milionům Kč ročně. Na odborné diskuzní akci k PPWR dne 15.9.2025 v Art Nouveau Palace Hotel, kde se k ekonomickým dopadům vyjadřovali zástupci svazů obchodníků, potravinářů a dalších segmentů, se zúčastnění shodli na mnohamiliardových nákladech navíc a na citelném zdražení, které vyvolává nařízení PPWR.

Firmy navíc čelí nejistotě ohledně energetických nákladů, které jsou klíčové při plnění environmentálních cílů. Pokud EU nebude důsledně uplatňovat tzv. mirror clauses, což se jí zatím dlouhodobě vůbec nedaří a navíc to není v souladu s podmínkami Světové obchodní organizace, mohou se evropské podniky dostat do znevýhodněné pozice vůči dovozcům z mimoevropských zemí. K tomu dochází již nyní a stává se to stále větším problémem. Současně je to zcela pochopitelné z pohledu podmínek a principů otevřeného mezinárodního obchodu. Faktem však zůstává, že firmy v EU jsou násobně více zatíženy legislativou a přímo úměrně tomu jsou více a více nekonkurenceschopné, oproti firmám z ostatních kontinentů. Podobná legislativa, jako PPWR, tento problém v praxi jen fakticky násobí, čímž se EU dostává do stále vážnějších potíží na poli konkurenceschopnosti.

Vyvolané problémy však navrhuje řešit opět novou regulací, případně omezením dovozu zboží nebo umělými dotacemi, což celou situaci a ekonomickou udržitelnost dále jen zhoršuje. Jako potřebnou a adekvátní cestu pro zvýšení konkurenceschopnosti vnímáme zásadní redukci spektra povinností a snížení legislativou vyvolávaných nákladů firem.

6. Zákazy obalů a jejich reálné dopady

PPWR zavádí rozsáhlé zákazy jednocestných obalů - například pro ovoce a zeleninu do 1,5 kg (s omezenými výjimkami), jednocestné obaly v gastronomii (např. porcované omáčky, dochucovadla) a jednocestné kosmetické obaly pod 50/100 ml. V řadě případů však neexistují adekvátní alternativy nebo jejich zavedení znamená vysoké logistické náklady a nikoli pozitivní změny distribučních procesů. Většina alternativ prokazuje ve výsledku horší environmentální dopady.

7. Povinné značení a minimalizace obalů

Nařízení PPWR ukládá povinnost přesného označování obalů (materiály, recyklovatelnost, pokyny pro nakládání) a zároveň stanovuje pravidla pro minimalizaci obalu - např. prázdný prostor nesmí překročit 50 % objemu balení. To se dotkne celého dodavatelského řetězce, včetně náhradních dílů, dárkových balení či interních zásilek. Současně mohou být požadavky na značení v konfliktu s požadavky trhu a marketingu - např. omezení barevnosti, nutnost rozpustných lepidel, omezení etiket.

8. Uměle vynucené požadavky na zavádění zálohových systémů na vybrané jednorázové nápojové obaly

Nařízení PPWR obsahuje povinnost zavedení zálohových systémů v členských státech bez skutečného zohlednění výsledků, strategií a plánů rozvoje třídících systémů v členských státech, definovaných pro období strategického výhledu balíčku směrnic oběhového hospodářství EU z roku 2018. Tedy do roku 2035, kam stanovila cíle Evropská unie právě balíčkem směrnic k oběhovému hospodářství. Systémy v některých členských státech mají realizovány strategie k dosažení cílů oběhového hospodářství pro všechny obaly a odpady v toku komunálních odpadů. Tyto strategie, které byly vytvořeny v návaznosti na legislativní zadání evropského balíčku oběhového hospodářství v letech 2018 a 2019, jsou postupně naplňovány. Je u nich zcela reálně očekávatelný vyšší systémový výkon, než ve vynuceně zavedených zálohových systémech na jednorázové obaly, a to proto, že řeší oblast výrazně komplexněji, kdy jejich zadáním je oběhové hospodářství pokud možno pro všechny složky komunálních odpadů, nikoli jen pro vybrané minoritní obaly. Takovým příkladem jsou i podmínky a nastavení v České republice. V ČR je legislativa nastavena tak, že od roku 2030 zde budou reálně dosahovány výsledky komplexnější a často i vyšší, než v případě zálohových systémů na jednorázové obaly. Tyto výsledky budou systémově dosahovány u celkových množin materiálů (kovy, plasty, sklo), nikoli výběrově pouze u minoritních skupin, jako např. jednorázové nápojové obaly (PET a plechovky). To, že nařízení uměle vynucuje narušení rozvíjejících se systémů sběru a třídění obalů v členských státech, je zásadní problém i z hlediska ekonomiky zavedených systémů a je to i v rozporu s principem subsidiarity.

Další kritickou věcí u uměle vynucovaných zálohových systémů je fakt, že do budoucna konzervují jednotlivé trhy členských států s prodávanými výrobky - nápoji. Je již známým faktem, že občan EU nemůže vrátit zálohovaný obal z jednoho státu v žádném jiném státě EU a jím zaplacená záloha mu tak vždy propadá. Toto nastavení se jeví částečně i jako účelově prosazené ze strany výrobců nápojů, neboť jim umožňuje udržovat rozdělení národních trhů a mohou pak těžit i z uměle udržované rozdílné cenové politiky v jednotlivých státech. Nápoje vyrobené v jednom státě se díky systému záloh nebudou vyvážet do jiného státu a nebudou si konkurovat. Cena je v takovém systému často nastavená podle kupní síly v daném státě, nikoli podle výrobních nákladů. To je velmi nevýhodné zejména pro spotřebitele.

V oblasti environmentálních dopadů zálohování jednorázových obalů pak podtrhujeme stále sílicí kritiku řady evropských ekologických organizací, ale i profesních svazů, které upozorňují na fakt, že povinné zálohové systémy na jednorázové obaly ve skutečnosti nepřispívají k omezování produkce jednorázových plastů, ale naopak k jejímu navyšování. V reálu tyto systémy odrazují výrobce od používání opakovaně použitelných variant obalů. Ve svém důsledku pak takový systém de-facto legitimizuje vysokou a stále narůstající produkci jednorázových nápojových obalů, a to s odkazem na pouhé zavedení jiné formy jejich sběru (zálohování). Systém pak za pomoci aktivní PR komunikace vytváří účelový pocit zvládnutého problému. V reálu však tato řešení mají zpravidla vyšší celkové environmentální dopady jak na logistiku, tak na systémy třídění a zpracování odpadů, pokud je srovnáme se systémy, které dokáží využívat společných synergií sběru a zpracování širšího spektra odpadních materiálů. Výrazně méně efektivní jsou zálohové systémy i v oblasti celkových finančních nákladů daného řešení.

Ve svém důsledku nařízení PPWR v některých členských státech chybně vynucuje méně efektivní řešení ve srovnání se zde postupně se rozvíjejícím komplexním řešením celé agendy komunálních odpadů a zajištěním jejich oběhového hospodářství. Tato oblast se velmi úzce dotýká také obcí a měst a jejich zavedených systémů nakládání s komunálními odpady.

Recyklaci jako takové se paradoxně mnohem lépe daří na jiných kontinentech, kde na její vynucení nešli direktivně a ideologicky, ale šli na to ekonomicky. Pak se Evropa nemůže divit, že se sem nyní dováží recykláty z jiných zemí, které jsou mnohonásobně levnější a ty evropské jim nedokáží konkurovat. Jde například i o problém velmi drahého evropského rPETu, ze zálohových systémů. Tento rPET je extrémně drahý, protože je produkován ve velmi drahé zálohovací sběrné síti. Náklady na jednotku sebraného PETu v EU jsou mnohonásobně vyšší než na jiných kontinentech. Sami výrobci pak raději nakupují výrazně levnější PET a rPET ze zahraničí.

I z výše uvedených důvodů podala skupina subjektů z České republiky také žalobu na nezákonnost některých ustanovení nařízení PPWR k Evropskému soudnímu dvoru, a to podobně jako skupiny subjektů z Německa, Itálie, Francie nebo Rumunska.

9. Chybné vynucování Closed loop principu

Problematičnost legislativního vynucování tzv. closed loop principu. Odborníci kritizují umělé a direktivní vynucování principu uzavřené smyčky materiálů, který nová evropská legislativa stále více prosazuje. Z odborného hlediska nedává logiku, aby evropská společnost nesla náklady a zdravotní rizika této spíše ideologické cesty, kdy odpadní materiály jsou uměle legislativně nuceny do obalů pro potraviny, a to za vysokých ekonomických a environmentálních nákladů a na druhé straně vyrábíme koberečky do aut, vázací pásky nebo textilní výrobky z primárních čistých plastů z ropy. Více o tomto tématu je uvedeno např. v článku https://www.caoh.cz/aktuality/closed-loop-odpady-do-potravin-a-cisty-material-do-koberecku-a-bund.html

V této oblasti vyslovujeme zároveň významnou pochybnost ve vztahu ke zdravotním rizikům prosazovaného principu ,,Closed loop" pro obaly do potravin. Již nyní jsou známé výsledky studií velmi vysokých obsahů mikro a nanoplastů např. ve vodě v PET lahvích. Tyto studie zpracovaly prestižní světové univerzity a jsou veřejně dostupné. Při materiálovém složení obalů potravin s podílem odpadů jsou rizika obsahů mikro a nanoplastů logicky vždy větší, stejně jako rizika dalších možných obsažených látek, a to nezávisle na různých systémech sběru odpadů. V tomto směru bychom na evropské úrovni silně doporučovali neprodlenou aplikaci principů předběžné opatrnosti, neboť dopady komentované legislativy a prosazovaných closed loop principů na lidské zdraví se mohou v budoucnu ukázat jako významné. S tím souvisí i rizika možných budoucích žalob.

10. Problematické výstupy Evropské komise k nařízení PPWR

Na jednání na MŽP, dne 30.10.2025, k široké řadě problémů s PPWR, byla mimo jiné prezentována informace o přípravě materiálu Evropské komise s legislativními výklady a odpověďmi na dotazy k jednotlivým článkům nařízení PPWR. Materiál byl vydán na začátku přelomu 2026. Jako příklad byla sdělena připravená odpověď EK k problematice plnění cíle pro opětovné použití, kdy podle připravené verze příslušného dokumentu nemají být do plnění cíle opětovného použití započítávány sudy na pivo a další nápoje, a to z důvodu, že se nejedná o obaly prodávané přímo spotřebiteli. Do cíle by dle připraveného výkladu EK bylo možno počítat jen sudy, které si od výrobce koupí spotřebitel pro účely ,,zahradní slavnosti", ale nikoli sudy výrobcem dodané do restaurace.

Toto vnímáme jako typický problémový příklad nevhodné aplikace nejasného předpisu, kdy se úředním výkladem fakticky dokonce ztrácí samotná environmentální podstata definovaného cíle a není zřejmé, co může být takovým úředním výkladem fakticky sledováno. Z odborného hlediska naopak vnímáme sudy na pivo a další nápoje jako příklad velmi vhodného a ekologicky pozitivního typu obalu, který dlouhodobě plní požadavky opakovaného použití a je velmi ekonomický i z hlediska logistiky a nákladové efektivity. Započítávání těchto obalů do cílů pro opakované použití by mělo být zcela automatické. Bohužel je však na nejvyšší úrovni aktuálně zpochybňováno.

11. Cíle pro snížení produkce obalů stanovené procentuálně

Povinné procentuální cíle na snížení obalů stanovené nařízením PPWR nejsou z odborného hlediska logické. Například občané Německa nebo Dánska produkují na hlavu výrazně více obalů než Češi, kteří mají celkovou produkci obalů v rámci celkového srovnání v EU poměrně nízkou. Češi tak de-facto dosahují prioritních cílů odpadové hierarchie ve větší míře, protože se jim daří lépe naplňovat cíl omezování produkce odpadů. Procentuálním nastavením redukčních cílů však nařízení PPWR postihuje více ty státy, které naplňují cíle předcházení vzniku odpadů lépe a produkují jich menší množství. Snížením o stanovená procenta budou Němci, či Dánové stále produkovat ve srovnání hodně obalů a Češi ze stávající nízké produkce budou výrazně dráž a vyšším celkovým úsilím dosahovat produkce ještě nižší. Pokud by chtěla Evropská unie nastavit tyto cíle vyváženě, měla je nastavit v absolutní hodnotě. Pak by to bylo férové a mohlo to mít i environmentální smysl. Takto to nás daná část nařízení PPWR postihne výrazně více, než některé jiné státy a životní prostředí se v reálu nijak nezlepší.

12. Nutný posun účinnosti nařízení PPWR

Ačkoliv nařízení vstoupilo v platnost již 11. února 2025, většina povinností má účinnost od 12. srpna 2026. A právě toto datum se stalo jedním z nejdiskutovanějších bodů celé legislativy. Zatímco Evropská komise trvá na tom, že srpen 2026 je závazný, řada evropských států, průmyslových asociací i národních EPR systémů upozorňuje, že tento termín je prakticky nerealizovatelný a v některých zemích dokonce nebezpečný. Nejvýrazněji na problém upozorňuje Německo - a jeho argumenty začínají rezonovat napříč EU. Aktivní v dané věci je i Česká republika, zejména některé profesní svazy.

Z široké řady konkrétních důvodů se čím dál hlasitěji ozývá požadavek, aby nařízení nezačalo být účinné uprostřed roku, ale nejdříve od 1. ledna 2027, nejlépe ještě později. Firmy potřebují dostatek času připravit nové procesy, IT systémy i registrace v jednotlivých státech. Kromě finančních aspektů je nutné zmínit i technickou a organizační náročnost samotného PPWR. Nové povinnosti se týkají recyklovatelnosti obalů, obsahu recyklátu, konstrukčních požadavků, zákazů některých nerecyklovatelných prvků a zavedení modulovaných EPR poplatků, které mají výrazně penalizovat obtížně recyklovatelné obaly. To vše vyžaduje zásadní revizi portfolií obalů, interní analýzy, znovunavrhování konstrukcí a přizpůsobení výrobních linek. Většina firem odhaduje, že realistická implementace vyžaduje nejméně dalších 18 měsíců příprav, většinou ještě více. Je proto prakticky zcela nereálné, aby nařízení PPWR bylo účinné od sprna 2026. Již nyní je analyzována široká paleta zásadních problémů, které tento evropský předpise obsahuje a u kterých se neví, jak je v praxi vyřešit. Je proto zcela legitimní požadovat racionalizaci debaty k obsahu nařízení PPWR a požadovat odložení jeho účinnosti a dále také revizi obsahu řady jeho částí.

Nařízení PPWR je typickým příkladem direktivního centralistického nastavení, navíc opět bez dopadových analýz. Nastavení, které svými požadavky a širokou paletou nových povinností tlačí náklady evropských firem opět citelně nahoru a tím současně konkurenceschopnost těch stejných firem, ale i celého evropského prostoru, výrazně dolů. A to je velký problém. Diskuze o nezbytnosti odložení účinnosti nařízení PPWR není debata primárně ekologického rázu. Je to debata primárně ekonomická, protože je to debata primárně o pokračujícím rozšiřování nových povinností, byrokracie, nových nákladech a nových faktorech na snižování konkurenceschopnosti evropských firem.

Zdroj: Česká asociace odpadového hospodářství