Jak zbytečně zdražit elektřinu

Elektřina může v příštích letech zbytečně podražit. V rámci takzvaného národního alokačního plánu totiž vláda chystá obchodování s emisemi a systém povolenek v málo promyšlené podobě, která bude mít dopad na výrobní náklady a tím na cenu.
Obchodování s emisemi bude mít vliv na náklady výroby elektřiny tím, že změní pořadí nasazování elektrárenských bloků a změní i jejich využívání. Nepůjde při tom o naplnění základního předpokladu, na kterém je koncept obchodování s emisemi založen, a sice, že subjekt, jehož náklady na snížení emisí jsou nižší než tržní cena povolenek, svoji produkci emisí sníží a své přebytečné povolenky prodá tomu subjektu, jehož náklady na snížení emisí jsou vysoké.
Elektrárenské společnosti provozující více elektráren s různými měrnými proměnnými náklady používají pro optimalizaci sestavy elektrárenských bloků a rozdělování zatížení kritérium minima poměrných přírůstků proměnných, respektive marginálních nákladů. Při sestavování programu výroby jsou do sestavy postupně nasazovány ty elektrárenské bloky, které mají proměnné náklady nejnižší, a posléze se sestava doplňuje o nákladnější bloky až do pokrytí všech obchodních závazků.
Nejdražšími uhelnými bloky v sestavě jsou obvykle ty nejméně účinné anebo ty, které spalují nejdražší uhlí. Obchodování s emisemi pak zdraží právě tyto bloky, čímž se jejich výroba ještě sníží.
Vyšle se tak tržní signál pro to, aby původně méně nákladné bloky zvýšily svoji výrobu. Stejně tak zvýší výrobu plynové elektrárny, jejichž produkce byla původně nekonkurenceschopná.
Tím se zvýší celkové náklady výroby elektřiny, s logickým dopadem na cenu. Protože na zatížení soustavy nemá obchodování s emisemi bezprostřední vliv, výrobu nedostatkem povolenek potlačených elektráren okamžitě převezmou ti výrobci, kteří takovéto omezení nemají, bez ohledu na jejich náklady. A zahraniční konkurence si přiděluje povolenky podle potřeb, jen v Česku navrhujeme snížení.
Obchodováním s emisemi na uměle vytvořeném trhu se tedy pořadí elektrárenských bloků nezmění, pouze se přerozdělí jejich výroba. Paradoxně se tak bude vozit více hnědého uhlí po železnici a bude se více vyrábět tam, kde je to dnes minimalizováno.
Teoreticky by řádně fungující trhy s elektřinou i s emisemi měly vysílat správné krátkodobé i dlouhodobé signály tak, aby se produkce skleníkových plynů snížila. Prakticky to však povede pouze k přerozdělení dnešní výroby a ke zvýšení ceny elektřiny. To se týká též vzdálenějšího období po roce 2015 až 2020.
Investoři budou nuceni investovat do nejlepších dostupných technologií s minimální měrnou produkcí skleníkových plynů. Těmi jsou kromě jaderných elektráren paroplynové elektrárny spalující zemní plyn. Nákladnější a dovozně závislejší alternativa snad ani neexistuje. Na druhé straně, pokud se cena elektřiny v rámci jednotného evropského trhu zvýší, a odhady hovoří o 15, ale také o 50 procentech, obdrží výrobci, jejichž portfolio bude schopné se s omezeními vyrovnat, nezasloužený zisk.
Jaké je tedy řešení? Návrat k nástrojům typu příkaz a kontrola, zavedení uhlíkové daně, nebo rezignace na snížení emisí skleníkových plynů. Každá alternativa má své proti. Když už se ale Evropská unie rozhodla k tržně konformnímu nástroji, měl by být uplatněn rozumně, transparentně a spravedlivě.
Autor je ředitelem sekce bilancí elektrárenské společnosti ČEZ