Demolice lodí je výnosný obchod
Harsh Mishra, podnikatel z Indie, vstupuje opatrně na rozeklaný trup padesát let
staré americké vojenské záchranné ponorky Sunbird. Jeho dělníci již několik dní
odstraňují vrchní část lodi, jako by otevírali obrovitou konzervu sardinek.
Odhalují tak spleť kajut, trubek a motorů.
"Peníze vždycky nevoní," říká tento šestačtyřicetiletý manažer mezi dýmem z
naftových demoličních zařízení a zápachem ze starých hnijících kajut.
Rozložit loď takové velikosti trvá tři měsíce a výsledkem tohoto úsilí je přes
tisíc tun kovového šrotu, což představuje asi 300 tisíc dolarů. A do toho se
nepočítají motory, hnací ústrojí a kotvy, které se prodají zvlášť. Vláda
Spojených států navíc zaplatí Mishrově společnosti Bay Bridge Enterprises
dalších 85 920 dolarů za to, že se může této lodi, která je ekologickým rizikem,
zbavit. Ponorka Sunbird je jednou ze 129 starých lodí, které jsou označovány
jako Flotila duchů a leží ladem v pěti přístavech na území USA. Tato plavidla,
která obhospodařuje Námořní správa USA (MARAD), se stala výnosným lákadlem pro
odvětví, jemuž se říká demolice lodí.
Hybnou silou rozvoje tohoto oboru je ocelárenský průmysl, neboť po tomto
zušlechtěném kovu roste poptávka z Číny a jiných rychle rostoucích ekonomik. Jen
dvě třetiny oceli se ve světě vyrábí ze železné rudy. Ocelárny na celém světě
spotřebují ročně šrot v hodnotě přibližně 100 miliard dolarů. Staré lodi jsou
hlavním zdrojem recyklované oceli, přesto představují pětinu zpracovaného šrotu.
Harsh Mishra, podnikatel z Indie, vstupuje opatrně na rozeklaný trup padesát let staré americké vojenské záchranné ponorky Sunbird. Jeho dělníci již několik dní odstraňují vrchní část lodi, jako by otevírali obrovitou konzervu sardinek. Odhalují tak spleť kajut, trubek a motorů.
"Peníze vždycky nevoní," říká tento šestačtyřicetiletý manažer mezi dýmem z naftových demoličních zařízení a zápachem ze starých hnijících kajut.
Rozložit loď takové velikosti trvá tři měsíce a výsledkem tohoto úsilí je přes tisíc tun kovového šrotu, což představuje asi 300 tisíc dolarů. A do toho se nepočítají motory, hnací ústrojí a kotvy, které se prodají zvlášť. Vláda Spojených států navíc zaplatí Mishrově společnosti Bay Bridge Enterprises dalších 85 920 dolarů za to, že se může této lodi, která je ekologickým rizikem, zbavit. Ponorka Sunbird je jednou ze 129 starých lodí, které jsou označovány jako Flotila duchů a leží ladem v pěti přístavech na území USA. Tato plavidla, která obhospodařuje Námořní správa USA (MARAD), se stala výnosným lákadlem pro odvětví, jemuž se říká demolice lodí.
Hybnou silou rozvoje tohoto oboru je ocelárenský průmysl, neboť po tomto zušlechtěném kovu roste poptávka z Číny a jiných rychle rostoucích ekonomik. Jen dvě třetiny oceli se ve světě vyrábí ze železné rudy. Ocelárny na celém světě spotřebují ročně šrot v hodnotě přibližně 100 miliard dolarů. Staré lodi jsou hlavním zdrojem recyklované oceli, přesto představují pětinu zpracovaného šrotu.
Nenasytný hlad po oceli
Ovšem starých lodí, které by mohly uspokojit nenasytný hlad oceláren, je k dispozici jen relativně malý počet. V prvních deseti měsících loňského roku bylo rozebráno na šrot 232 plavidel, což je méně než 422 lodí za stejnou dobu předloni. To vysvětluje, proč Harsh Mishra a další podnikatelé, kteří rozebírají staré lodi, bojují o každé plavidlo z Flotily duchů. Likvidace starých lodí má dlouhou, nebezpečnou a ekologicky riskantní historii. V Bangladéši, Pákistánu, Indii a Číně vznikla největší centra na demolici vysloužilých plavidel, protože tam neexistovala tak přísná regulace jako jinde. Loď se tam prostě přivezla, přemístila k pobřeží a pomocí výbušnin byla demolována. To sice srazilo náklady, ale vyvolalo ostrý odpor organizací na ochranu přírody. Tím spíš, že zbytky jedovatého azbestu, ropy a dalších škodlivých látek se dostaly do moře.
Vlastníci lodí duchů je dlouhé roky prodávali tomu, kdo za ně nabídl nejvíc. Ve Spojených státech se tímto podnikáním zabývala podezřelá skupina podniků, které obcházely přísné ekologické regulace tím, že často měnily svá sídla i jména.
Proto po roce 1998 americká vláda zpřísnila regulace a zakázala odplutí starých lodí z USA. Jenže to vedlo k tomu, že počet stárnoucích státních lodí začal povážlivě růst. Nyní americká vláda nutí agenturu MARAD, aby platila domácím firmám za to, že likvidují plavidla z Flotily duchů. To přimělo rychle rostoucí indickou společnost Adani Group z Ahmadabádu, aby využila poptávky a stala se v odvětví likvidace plavidel největším hráčem ve Spojených státech. Řízením svých amerických operací pověřila Harshe Mishru, který tu založil podnik Bay Bridge Enterprises. Hodlá vyvážet milióny tun kovového šrotu ročně ze Spojených států do Indie.
Je to riskantní podnikání
Demolice starých lodí je ovšem podnikání velmi riskantní z hlediska bezpečnosti práce. Zaměstnanci firmy Bay Bridge pracují v ochranných oděvech a s dýchacími přístroji. Při demolici plavidel se totiž musí chránit před asbestem, bifenyly a jinými zdraví škodlivými látkami.
Nebezpečné je také odřezávání ocelových plátů na kusy, které se dají dopravovat do oceláren. Demoliční čety musí přesně spočítat, jak se přesouvá těžiště postupně rozebíraného vraku, aby nedošlo k jeho nebezpečnému vychýlení. Vrak by pak mohl zavalit dělníky. "Musíte znát, co a kde přesně odřezáváte," říká Denson Spence, jeden z manažerů, který se často demolic osobně účastní. "Kdybyste oddělil špatnou část, platforma lodi by se mohla zhroutit, trubky explodovat nebo by se do vraku vřítila mořská voda" vysvětluje Spence. Dělníci v nedaleké lisovně pak šrot třídí a lisují.
Po pracovní směně odcházejí pracovníci do zvláštní dekontaminační místnosti, kde je jejich pracovní oděv denně důkladně zbavován škodlivých látek.
Polovinu pracovníků závodu Bay Bridge tvoří Hispánci, z nichž většina dostává nízkou nástupní mzdu 8,50 dolaru za hodinu.
Ne všechny lodi z Flotily duchů ale skončí svou plavbu v demoličním závodě, některé jsou určeny do muzea. Ale další z nich byly dokonce povolány znovu "do služby" a poslány do Iráku nebo se uplatnily při likvidaci následků hurikánu Katrina.
"Peníze vždycky nevoní," říká tento šestačtyřicetiletý manažer mezi dýmem z naftových demoličních zařízení a zápachem ze starých hnijících kajut.
Rozložit loď takové velikosti trvá tři měsíce a výsledkem tohoto úsilí je přes tisíc tun kovového šrotu, což představuje asi 300 tisíc dolarů. A do toho se nepočítají motory, hnací ústrojí a kotvy, které se prodají zvlášť. Vláda Spojených států navíc zaplatí Mishrově společnosti Bay Bridge Enterprises dalších 85 920 dolarů za to, že se může této lodi, která je ekologickým rizikem, zbavit. Ponorka Sunbird je jednou ze 129 starých lodí, které jsou označovány jako Flotila duchů a leží ladem v pěti přístavech na území USA. Tato plavidla, která obhospodařuje Námořní správa USA (MARAD), se stala výnosným lákadlem pro odvětví, jemuž se říká demolice lodí.
Hybnou silou rozvoje tohoto oboru je ocelárenský průmysl, neboť po tomto zušlechtěném kovu roste poptávka z Číny a jiných rychle rostoucích ekonomik. Jen dvě třetiny oceli se ve světě vyrábí ze železné rudy. Ocelárny na celém světě spotřebují ročně šrot v hodnotě přibližně 100 miliard dolarů. Staré lodi jsou hlavním zdrojem recyklované oceli, přesto představují pětinu zpracovaného šrotu.
Nenasytný hlad po oceli
Ovšem starých lodí, které by mohly uspokojit nenasytný hlad oceláren, je k dispozici jen relativně malý počet. V prvních deseti měsících loňského roku bylo rozebráno na šrot 232 plavidel, což je méně než 422 lodí za stejnou dobu předloni. To vysvětluje, proč Harsh Mishra a další podnikatelé, kteří rozebírají staré lodi, bojují o každé plavidlo z Flotily duchů. Likvidace starých lodí má dlouhou, nebezpečnou a ekologicky riskantní historii. V Bangladéši, Pákistánu, Indii a Číně vznikla největší centra na demolici vysloužilých plavidel, protože tam neexistovala tak přísná regulace jako jinde. Loď se tam prostě přivezla, přemístila k pobřeží a pomocí výbušnin byla demolována. To sice srazilo náklady, ale vyvolalo ostrý odpor organizací na ochranu přírody. Tím spíš, že zbytky jedovatého azbestu, ropy a dalších škodlivých látek se dostaly do moře.
Vlastníci lodí duchů je dlouhé roky prodávali tomu, kdo za ně nabídl nejvíc. Ve Spojených státech se tímto podnikáním zabývala podezřelá skupina podniků, které obcházely přísné ekologické regulace tím, že často měnily svá sídla i jména.
Proto po roce 1998 americká vláda zpřísnila regulace a zakázala odplutí starých lodí z USA. Jenže to vedlo k tomu, že počet stárnoucích státních lodí začal povážlivě růst. Nyní americká vláda nutí agenturu MARAD, aby platila domácím firmám za to, že likvidují plavidla z Flotily duchů. To přimělo rychle rostoucí indickou společnost Adani Group z Ahmadabádu, aby využila poptávky a stala se v odvětví likvidace plavidel největším hráčem ve Spojených státech. Řízením svých amerických operací pověřila Harshe Mishru, který tu založil podnik Bay Bridge Enterprises. Hodlá vyvážet milióny tun kovového šrotu ročně ze Spojených států do Indie.
Je to riskantní podnikání
Demolice starých lodí je ovšem podnikání velmi riskantní z hlediska bezpečnosti práce. Zaměstnanci firmy Bay Bridge pracují v ochranných oděvech a s dýchacími přístroji. Při demolici plavidel se totiž musí chránit před asbestem, bifenyly a jinými zdraví škodlivými látkami.
Nebezpečné je také odřezávání ocelových plátů na kusy, které se dají dopravovat do oceláren. Demoliční čety musí přesně spočítat, jak se přesouvá těžiště postupně rozebíraného vraku, aby nedošlo k jeho nebezpečnému vychýlení. Vrak by pak mohl zavalit dělníky. "Musíte znát, co a kde přesně odřezáváte," říká Denson Spence, jeden z manažerů, který se často demolic osobně účastní. "Kdybyste oddělil špatnou část, platforma lodi by se mohla zhroutit, trubky explodovat nebo by se do vraku vřítila mořská voda" vysvětluje Spence. Dělníci v nedaleké lisovně pak šrot třídí a lisují.
Po pracovní směně odcházejí pracovníci do zvláštní dekontaminační místnosti, kde je jejich pracovní oděv denně důkladně zbavován škodlivých látek.
Polovinu pracovníků závodu Bay Bridge tvoří Hispánci, z nichž většina dostává nízkou nástupní mzdu 8,50 dolaru za hodinu.
Ne všechny lodi z Flotily duchů ale skončí svou plavbu v demoličním závodě, některé jsou určeny do muzea. Ale další z nich byly dokonce povolány znovu "do služby" a poslány do Iráku nebo se uplatnily při likvidaci následků hurikánu Katrina.
Zdroj:Podniky a trhy
Sdílet článek na sociálních sítích