O poušti Atacama

Atacama

Za údolím řeky Huasco ve středním Chile se směrem k severu táhne suchá polopoušť, pojmenovaná Puna de Atacama. Postupně přechází v typickou pouštní krajinu s písečnými přesypy ve tvaru půlměsíce, které jsou vlivem větrů neustále přeskupovány. Poušť Atacama lemuje pobřeží Pacifiku v délce více než 1000 kilometrů, přičemž nehostinné pouštní území pokračuje podél peruánských břehů nejméně dalších 2000 kilometrů. Atacama zasahuje místy i 100 kilometrů do vnitrozemí, až na úpatí sopečné Západní Kordillery do výšek kolem 5000 metrů, odkud stupňovitě klesá k pobřeží oceánu, kde se zvedá Pobřežní Kordillera.

Rozlehlá území nejsušší pouště světa jsou téměř bez srážek. Vlhké větry od Atlantiku sem přes horská pásma And neproniknou, a vláhu nepřinášejí ani pobřežní větry od jihu a jihovýchodu, protože jsou vlivem uchylující síly zemské rotace stáčeny vlevo, tedy od pobřeží zpět k oceánu. Ve městě Arica, poblíž hranice Chile a Peru, spadne v dlouhodobém průměru jen 0,8 milimetru srážek za rok. l zde byl však v uplynulých sto letech déšť několikrát zaznamenán. Způsobila ho pravděpodobně porucha systému mořských a vzdušných proudů, označovaná jako El Nino. Tyto výjimečné srážky, přicházející přibližně čtyřikrát za sto let, jsou spojeny s celým řetězcem katastrofických událostí, jako jsou povodně, sesuvy svahů či kamenné a bahenní proudy.

Atacama je rovněž typická náhlými výkyvy teplot. V létě se obvykle teploty pohybují kolem 18 °C, po poledni však mohou však vystoupit i na 50 °C. Naopak večer se prudce ochlazuje, často až k nule.'Takové změny teplot napomáhají intenzivnímu zvětrávání hornin.

Díky suchému vzduchu a bezvětří je Atacama místem, kde stopy lidské činnosti zůstávají dlouho patrné. V měkké krustě vyprahlých úlomků skal a krystalků soli, zvané costra, jsou dodnes patrné brázdy vyhloubené povozy, které tudy projížděly před sto lety. Zvlášť tajemné stopy minulosti představují geoglyfy, abstraktní vzorce a stylizované postavy vyryté do kamenů. Největší z nich je Ata-camský obr z kopce nedaleko Iquique, vysoký 120 metrů. Obrazce vyryté do země vypadají jako nové, jejich stáří však může dosahovat až tisíce let. Vytvořily je mnohdy národy, které odtud dávno zmizely. Původní obyvatelé pouště, španělsky zvaní Atacameeos, podlehli peruánským Inkům nedlouho předtím, než sem v 16. století přišli Spanělé.

Přestože je Atacama poušť, má co nabídnout. Blízko vesničky San Pedro je národní park Los Flamengos, který je známý hlavně díky kolonii plameňáků u jezera Chaxa. Ve stejné oblasti se nachazí i Údolí Měsíce - Valle de la Luna, který připomíná měsíční krajinu, tak jak jsme ji viděli nasnímcích expedice NASA Apollo 11. Kousek dál je obrovská gejzír El Tatio. Nachází se ve výšce 4300m a je to nejvýše položený gejzír na světě.

Nerostné bohatství
Ve stopách evropských dobyvatelů přišli prospektoři, kteří tu pátrali po zlatu a stříbru a přitom se nevyhýbali ani četným dochovaným starověkým hrobkám. Kolem roku 1840 bylo v nehostinném atacamském vnitrozemí nalezeno bohatství zcela odlišného rázu - největší světová ložiska dusičnanu sodného, který se používal k výrobě střelného prachu a ceněného hnojiva. Ložiska se původně nacházela na území Peru a jejich bohaté zásoby vyvolaly v letech 1879-84 vojenský střet mezi Chile, Peru a Bolívií, známý jako Pacifická nebo také Ledková válka. Po vítězství Chile přišlo Peru o doly a Bolívie nakonec o své pobřeží. Pro Chile znamenal úspěch ve válce roční export ledku dosahující na přelomu 19. a 20. století až 5 miliony tun, což tehdy představovalo asi čtyři pětiny celkového chilského vývozu.

Dusičnan sodný se na třicet let stal zdrojem téměř veškerého chilského bohatství. Po l. světové válce ale na místo přírodních hnojiv nastoupila hnojiva umělá a celý průmysl, který byl na této surovině závislý, se zhroutil.

Atacama však ukrývá ložiska dalších nerostných surovin, například u města Chuquicamata je největší světové naleziště mědi, těží se i železo a jiné kovy.

ZDROJ: provaznik.webz.cz