Nové kašny v Plzni - Chrtice, anděl a velbloud

Samy o sobě jsou dostatečným důvodem, proč zajet do Plzně. Každý, kdo se na náměstí Republiky ocitne poprvé, podnikne pouť po jeho obvodu, aby zjistil, jak v prostoru tři nové kašny od Ondřeje Císlera fungují. Pouze z Dřevěné ulice jsou vidět všechny najednou, jinak se do zorného úhlu dostanou vždycky jenom dvě. Jejich sebevědomě střídmé a nepodbízivé pojetí, které přesně vystihlo měřítko místa, se mi zamlouvá. Vynikne o to více, povede-li se je začlenit do historického prostředí, jakým náměstí Republiky bezpochyby je. Na jeho vzhledu se výrazně podepsala gotika (v jejím stylu byl na sklonku třináctého století vystavěn kostel svatého Bartoloměje), renesance (budova radnice) nebo baroko (morový sloup se sochou madony), ale nejvíce devatenácté a dvacáté století. Vzniká tak jemné napětí, které už ani nevnímáme, protože jsme si na ně zvykli. Ale při bližším zkoumání je znát, stačí se zastavit a vnímat místo s jeho nejednoznačnou podstatou.

Heraldika v praxi

Soutěž na obnovu kašen, které ještě v devatenáctém století byly neodmyslitelnou součástí tohoto rozlehlého obdélníkové náměstí (kratší strana má 139, delší 193 metrů), proběhla v letech 2004 a 2005. Byla velmi dobře obsazená. O úspěch se ucházelo celkem dvaačtyřicet architektů, z nichž osmičlenná porota vybrala návrh tehdy dvaatřicetiletého Ondřeje Císlera, čerstvého absolventa architektury na pražské Akademii výtvarných umění. Jeho projekt pokládala za jednoznačně nejlepší, ostatně svědčí o tom fakt, že neudělila ani druhé místo. Než došlo ke konečné realizaci kašen a jejich usazení, uběhlo více než pět let. Vzhledem k tomu, že veřejné mínění nebylo návrhům už od začátku právě nakloněno, ukázali plzeňští radní, že nejsou populisté a jsou schopni vidět věci nejenom v horizontu volebního období, ale také vzdálenější budoucnosti.

Kašny působí sice velmi abstraktně, ale přitom mají reálný základ. Jejich podoba vychází z heraldického znaku Plzně: jedna představuje chrtici (symbol věrnosti), druhá velblouda (připomínka neúspěšného pokusu husitů podmanit si katolické město) a třetí anděla (symbol ochrany). Tři prvky, trojice zjednodušených figur. I když třeba pozorovatel hned neví, oč jde, jsou do jisté míry čitelné, vyžaduje to však zapojení fantazie i vizuální paměti. "Možná se moje interpretace znaků může zdát na první pohled nejasná, snažil jsem se přijít s architekturou, která je jakoby bez přímého užitku a jasně definované funkce," vysvětluje mi svůj přístup architekt.

Jak chránit věčnost

"Šlo mi o označení místa a o vytvoření prostorového potenciálu kašnami, jejichž chrliče mezi sebou vytvářejí určité napětí," pokračuje Ondřej Císler. "Chtěl jsem, aby kašny byly co možná nejobecnější a jako takové mohly nést různorodé významy. Zároveň jsem ale chtěl, aby se staly jakýmsi razítkem, se kterým když se lidé setkají, hned poznají, že se jedná o Plzeň." Vzápětí ale upozorňuje, že mu nešlo o to dělat ikonickou architekturu, jakou se proslavil kupříkladu kanadský architekt Frank Gehry, jehož stavby více než domy připomínají sochy. Nesnažil se ani hrát si na sochaře, a proto jednotlivé chrliče modelovali sochařští profesionálové. Je to ruční práce: nejprve byl vytvořen sádrový model, z něhož vznikly bronzové odlitky. "Chtěl jsem, aby na nich byl znát dotek lidské ruky - aby nevypadaly, jako by byly udělány nějakým strojem," dodává architekt po chvíli.

Kašny se skládají ze dvou základních částí. Z chrliče, jehož výška se pohybuje kolem čtyř metrů, a z mísy, do níž padá voda. Nádoby se sice formálně odlišují, ale vesměs mají přesně provedené geometrické tvary - eliptické, kruhové, čtvercové. Jsme svědky jemných variací, které vnímáme jaksi mimochodem. To je na kašnách přitažlivé: jak jsou si podobné i jak jsou rozdílné. Zatímco chrliče jsou ze zlaceného bronzu, mísy byly vysekány až v Číně z tamní černé žuly, protože nikde jinde se nedaly podobně velké bloky kamene vylomit. Jsou zřejmě největšími žulovými objekty svého druhu v Česku - konkurovat jim můžou jenom dekorativní mísy na Pražském hradě, které navrhl slovinský architekt Jože Plečnik.

Po převozu do Plzně byly ještě opatřeny nátěrem, takže povrch získal mikroskopickou vrstvu skla odpuzující vodu a chránící žulu před agresivním biologickým materiálem i ultrafialovým zářením. Je to jakýsi "nanotechnologický poukaz" na věčnost, protože žula, už sama o sobě extrémně tvrdá, dostala ještě výjimečnou ochranu. Není bez zajímavosti, že jde o žhavou novinku, která ještě loni nebyla běžně k mání. Pod kašnami jsou jednak výkonná čerpadla, která neustále ženou vodu do uzavřeného koloběhu, jednak akumulační nádrž s hustou nerezovou sítí sloužící k zachycení nečistot. Na konce podivuhodných chrličů byly vsazeny "píšťaly", které dávají proudu vody podobu pevné a široké stuhy.

Strach z jinakosti

Spousta obyvatel Plzně nemůže na různých diskusních fórech přijít novým kašnám na jméno. V chrtici někteří vidí samopal a postava anděla jim prý zase připomíná pánské přirození, což jsou pochopitelně představy říkající si o psychoanalytické zpracování. Jiní se zase rozčilují, jak mohl kašny do českého města navrhovat "nějaký africký přivandrovalec". Ondřej Císler má totiž v rodném listě jako místo narození zambijskou Lusaku, kde jeho rodiče, vědci zabývající se půdní ekologií, tehdy pracovali.

Nové věci bývají u nás přijímány v lepším případě s rozpaky, v horším s nenávistí. Tak to bývalo a zřejmě i navždy zůstane. Je to vlastně pochopitelné, většina bývá ve svých postojích konzervativní a jinakosti se bojí. Méně už chápu, když na pozlacených chrličích, které v pochmurných dnech na náměstí Republiky prosvěcují optimistickými záblesky, nacházím vydrásané milostné vzkazy, nadávky nebo neumělé tagy. Ať je to, jak chce, západočeská metropole získala originální díla prozkoumávající hranice architektury a sochařství. Možná že právě toto bylo jedním z důvodů, které rozhodly, proč nakonec titul Evropské město kultury 2015 dostala Plzeň, a ne Ostrava.

Ondřej Císler
(* 1972)

Narodil se v Lusace v Zambii. V letech 1998 až 2004 studoval na Fakultě architektury ČVUT v Praze a na pražské Akademii výtvarných umění u profesora Emila Přikryla. K jeho nejdůležitějším realizacím patří například Villa Maudling v Roztokách (2006, spolupráce s Pavlem Hniličkou), lávka a instalace soch v zámeckém parku ve Vlašimi (2006), Vila Rudolfa v Černošicích (2008) nebo rekonstrukce Divadla Rokoko v Praze (2009).

AUTOR: Petr Volf