Jak ztrácíme půdu pod nohama

]]> Půdu vnímáme jako zosobnění jistoty a domova. Tolikrát jsme podobný obraz viděli. Exulant na odchodu bere do kapsy kus rodné hroudy. Po návratu z exilu jeho ruce dojatě nabírají hrst úrodné prsti, nozdry sají vůni a rty líbají zem. Stokerův Drákula je v Anglii fatálně odkázán na bedny s hlínou rodných Karpat, což se mu nakonec stane osudným. Scarlett, hrdinka románů a filmu Jih proti Severu, nalezne východisko pohnutého života v půdě rodné Tary. Půda nás zkrátka symbolicky ukotvuje, umožňuje nám pevně, téměř jako bychom byli zakořenění, čelit pomíjivostem lidského života. Půda je daná. V poslední době se ale ukazuje, že vše může být jinak a ona jistota nám pod nohama nenápadně mizí.