Patrik Friess: O grindadrápu a jménech, která mu nepatří

Grindadráp je činnost, která před 400 lety vznikla z nouze, plnila funkci, a když nouze pominula, zůstala stát - ne jako řešení, ale jako zvyk, který se koná proto, že se konat má. Dnes se brání dvěma jmény: kulturní dědictví a obživa. A jména jsou tématem, ne lidé, kteří je vyslovují. Nezajímá mě psychologie aktérů - co cítí muž s nožem ani čím si to obhajuje sám před sebou. Zajímají mě jazykové a pojmové struktury, které dovolí, aby stejný čin přestal být čitelný jako čin stejného druhu: aby porážka stovek tvorů, čtená v betonové hale jako jatka, byla v zátoce a pod správným jménem čtena jako odkaz předků. Neřeším etiku zabíjení zvířat obecně - ani zda je horší harpuna, nebo velkochov, ani zda má jedlík průmyslového masa právo soudit. A neřeším tradici jako pojem; řeším tento jeden případ, v němž se slovo tradice používá jako ospravedlnění.