Evropská komise má problém. Osm žalob proti evropskému nařízení PPWR: průmysl se brání proti legislativním nezákonnostem

V létě byly v Úředním věstníku Evropské unie zveřejněny informace o sedmi žalobách, které podaly společnosti z odvětví recyklace plastových obalů proti novému nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR). Tyto žaloby byly adresovány Soudnímu dvoru EU. Zajímavostí je, že všechny podniky ze čtyř zemí EU zastupuje prestižní německá advokátní kancelář Kapellmann. Tyto žaloby na nezákonnost nařízení PPWR tak přibyly k již v březnu podané české žalobě pěti českých subjektů podané k Evropskému soudnímu dvoru.

Nařízení o obalech je již nyní svého druhu rekordmanem v nutnosti čelit řadě konkrétních právních podání na nezákonnost jednotlivých legislativních ustanovení, ale i celého evropského předpisu jako celku.

Kdo stojí za žalobami

Zahraniční žaloby podalo celkem sedm společností ze čtyř členských států EU. Z Itálie to jsou společnosti Ecoplastica a ILIP, z Německa významní výrobci a recyklátoři plastů Jokey, Saier a Schütz, z Francie firma Dynaplast a z Rumunska společnost Raficon.

Tento široký geografický záběr ukazuje, že odpor proti PPWR není omezen jen na jednu zemi či specifický trh, ale sdílejí jej různé části evropského recyklačního, obalového a plastikářského průmyslu. Jak již bylo uvedeno, zahraniční firmy zastupuje advokátní kancelář Kapellmann, která se specializuje na evropské hospodářské a environmentální právo.

Co firmám vadí

Podstatou zahraničních žalob je tvrzení žalobců, že PPWR diskriminuje určité skupiny podnikatelských subjektů, což je nepřípustné (tento právní aspekt obsahuje i česká žaloba). Jedná se například o výrobce plastových obalů. Firmy namítají, že na ně jsou kladeny přísnější podmínky, než na producenty obalů z jiných materiálů, například z lepenky nebo papíru. Jádrem části žalob jsou články 25 a 29 nařízení, které zavádějí cíle pro opětovné použití obalů a zároveň stanovují zákazy některých plastových výrobků.

Podle žalobců tím Evropská unie porušuje zásadu rovného zacházení, která je základním principem evropského práva. Podniky argumentují, že jejich výrobky jsou postaveny do nerovné pozice na trhu jen kvůli použitému materiálu, nikoli na základě objektivních environmentálních kritérií. Zatímco výrobci papírových obalů nebo obalů z jiných materiálů mají ve srovnání s plasty volnější legislativní režim, plastový průmysl je zatížen přísnějšími limity a zákazem některých produktů.

Český příspěvek do evropské právní debaty

Vedle zmíněných sedmi zahraničních firem podala proti PPWR žalobu také skupina českých profesních sdružení a firem z recyklačního odvětví (podrobněji o tom zde). Česká žaloba upozorňuje na rozpory nařízení s principy subsidiarity, principy retroaktivity, předvídatelnosti práva a nutnosti ochrany investic. Žaloba se týká mimo jiné také problematiky povinného zálohování nápojových plechovek a toho, že Evropská unie nařízením nerespektuje technologickou neutralitu a vynucuje tzv. ,,jediná správná řešení" pro celý evropský prostor, a to bez ekonomické ale i ekologické racionality. Podle recyklačních firem hrozí, že povinné zálohování PET lahví a plechovek naruší stávající otevřený recyklační trh a zásadně znevýhodní společnosti komunální i privátní, které dlouhodobě investují do moderních třídicích linek a systémů třídění a separace odpadů. Z pohledu žalobců by vybrané povinnosti z nařízení PPWR mohly vést také k nerovné hospodářské soutěži a výraznému systémovému omezení tržního prostředí, kdy část nejhodnotnějších odpadových komodit, které jsou zároveň nejlépe recyklovatelné a není s nimi žádný objektivní problém, přejde vynucením legislativy do monopolního, či oligopolního režimu spravovaného producenty nápojů. Na toto zásadní narušení tržního prostředí doplatí všechny ostatní segmenty recyklace dotčených materiálů. Evropa novými principy, které vynucuje nařízení o obalech dále výrazně ztrácí konkurenceschopnost v porovnání s dalšími kontinenty, které podobnou legislativu nemají a ani jí nepřipravují.

Rostoucí právní nejistota

Podle odborníků lze očekávat, že současná žalobní vlna není konečná. Evropská komise již začala připravovat sekundární legislativu k PPWR, která má upřesnit detaily široké řady jednotlivých povinností. S tím, jak budou jasnější konkrétní požadavky, může dále narůstat počet právních stížností a žalob. Je rovněž vhodné připomenout, že Rakousko a Malta při schvalovacím procesu nařízení PPWR zásadně odmítly toto nařízení podpořit, a to právě s ohledem na velmi vážné právní problémy, které formulace v nařízení obsahují.

Nyní se právní spor přesouvá před Soudní dvůr EU, což může mít mnohem širší dopad. I z oficiálních míst zaznívá, že nařízení PPWR je skutečně pod velkým tlakem a širokou kritikou a předpokládá se, že v dalším legislativním vývoji ho čeká výrazná revize.

Politická rovina sporu

Během celého schvalovacího procesu PPWR byla dosti vyhrocená diskuze k řadě oblastí, které nařízení obsahuje. Část průmyslu i některé členské státy požadovaly, aby se stejné cíle vztahovaly na všechny obalové materiály. Část států odmítala povinné zálohování jednorázových obalů jako nový přikázaný princip, a to s ohledem na jeho výraznou finanční neefektivitu a vynucené systémové omezení tržního prostředí pro dotčené komodity. Tyto požadavky však ve schvalovacím procesu nenacházely finální podporu.

Co může následovat

Výsledek soudních sporů bude mít zásadní význam pro celý evropský obalový sektor, ale i pro oběhové hospodářství jako takové. Evropa, která má mnohonásobně vyšší administrativní zatížení a mnohonásobně více předpisů v oblasti recyklace a využívání surovin, než ostatní kontinenty, má velmi vážný problém s konkurenceschopností. Recyklaci v Evropě se nedaří. Řada recyklačních firem v Evropě krachuje a situace se s postupem času dále zhoršuje (více např. zde). Děje se to i přes to (nebo právě proto), že Evropská unie prakticky nejdéle a nejpodrobněji rozvíjí legislativní nastavení předpisů souvisejících s recyklací a souvisejícími činnostmi. Předpisů a povinností v dané oblasti je rok od roku stále více, a to již po dobu cca 20 let. Měřitelná faktická zásadní pozitiva, která by evropské firmy z recyklačního odvětví konkurenčně posouvala o míle vpřed, oproti firmám na ostatních kontinetech, však v reálu stále nepřicházejí. Naopak situace na evropském kontinentu se dále postupně zhoršuje a druhotné suroviny z EU jsou stále méně konkurenceschopné oproti stejným druhotným materiálům z jakýchkoli jiných částí světa. Taková situace je potvrzením nemocného stavu a zcela neudržitelné konkurenční situace na evropském kontinentu v oblasti oběhového hospodářství. Ukazuje se, že koncept, že ideologické cíle lze zajistit vysokou a stále vyšší mírou mírou regulace a legislativního vynucení prostě nefunguje. Naráží na základní principy tržního prostředí a výrazně prohrává.

Recyklaci se ve finále daří mnohem lépe tam, kde fungují principy volného trhu, konkurence, nabídky a poptávky, nikoli tam, kde vše je stále více a více svázané stovkami a tisícovkami stran legislativních podmínek a přemírou umělých a politicky řízených dotačních pobídek.

Pokud by Soudní dvůr EU některým z žalob vyhověl, mohlo by to vést k částečnému zrušení nebo úpravě nařízení PPWR, případně k přijetí nových opatření, která by více respektovala tržní potřeby a zákony nabídky a poptávky. To by současně znamenalo větší právní jistotu pro podniky i pro komunální sféru a také pro investice do oběhového hospodářství, které dnes čelí stále vyšší míře nejistoty ohledně návratnosti.

Naopak, pokud soud žaloby zamítne, což se také může stát, potvrdí to stávající podobu stále šířeji kritizovaného nařízení. Problémy evropského oběhového hospodářství se tím pravděpodobně dále prohloubí a míra nejistoty navázaného průmyslu také. Pro výrobce to bude znamenat výrazně vyšší náklady a logicky také menší konkurenceschopnost oproti výrobcům na jiných kontinentech. Ale tento příběh z Evropy už známe.

Evropa má přitom potenciál být velmi silná a velmi konkurenceschopná. Její velkou devizou je obrovský trh, který se bohužel stále nedaří vnitřně dostatečně otevřít. Dále jsou to regionální specifika, která má Evropa velmi významná a která přinášejí efektivní a neotřelá řešení. Ta jsou však bohužel nařízeními podobného typu intenzivně a systematicky potírána, stejně jako otevřený vnitřní trh a tolik potřebná otevřená soutěž dobrých řešení. Stále však není pozdě. Stále je možné využít obrovského potenciálu Evropy. Ale jak je nyní moderní říkat i na politické úrovni - ,,je třeba zcela zásadně změnit mindset".

Závěr

Osm podaných žalob a neustávající kritická mediální odezva k legislativnímu počinu EU v širokém spektru mnoha ustanovení celého nařízení PPWR je viditelným signálem, že toto nařízení není udržitelným předpisem. Tak či tak bude nutná jeho široká revize. Argumenty žalobců, ale i novinářské obce, či celých států jako Rakousko, či Malta, nebo široké řady odborníků z oblasti obalů, obchodu, či recyklace, ukazují na další segment stoupajícího napětí mezi vysokými ekologickými ambicemi EU a ekonomickými zájmy obyvatel starého kontinentu a jeho konkurenceschopností (např. zde a nebo zde).

Zdroj: Ing. Petr Havelka, výkonný ředitel České asociace odpadového hospodářství