Zachránit planetu (i sebe) znamená ukládat uhlík

Lidstvo každoročně vypustí do ovzduší osm miliard tun uhlíku. Část sice pohltí rostlinstvo, část oceány, jejich kapacita však není nekonečná. Nestačí už snižovat další emise. Vědci proto intenzívně bádají, jak uhlík stahovat ze vzduchu zpět.
AUTOR: Bořek Otava
Nic, kromě oběhu vody, není pro vyvážený chod celé planety tak zásadní jako koloběh uhlíku mezi souší, vodou a ovzduším. Uhlí, ropa a zemní plyn, s nimiž stojí a padá ekonomika průmyslového světa, představují gigantické zásobárny tohoto prvku. Před stamilióny let jej vdechovaly rostliny, aby z něj stavěly své organismy.
V podzemí dosud uzavřený uhlík se náhle v posledních desetiletích prostřednictvím továren, spaloven a dopravních prostředků uvolňuje do atmosféry v podobě oxidu uhličitého. Podstatně k tomu přispívají také spaliny z lesů mýcených v chudých zemích.
Právě oxid uhličitý zaujímá čelné postavení mezi skleníkovými plyny, které zvyšují schopnost zemské atmosféry zadržovat, nikoli propouštět, teplo dodávané sluncem. Žijeme tak pod umělým plynným poklopem, ve kterém zvolna, ale soustavně stoupá teplota.

Katastrofa se jen oddaluje
Skleníkové plyny zřejmě představují největší civilizační hrozbu: oteplováním tají ledovce, stoupá hladina světového oceánu, na jedné straně nastávají žhavá léta, na druhé kruté zimy, rozšiřují se pouště, mění se proudění oceánských mas. Hrozí fatální následky.
Oceánské proudy přinášející teplo z tropických oblastí na sever se mohou odklonit. Pokud by se například zbrzdil teplý Golfský proud, na britských ostrovech a v celé Skandinávii by zavládly kruté ledové časy. Naopak, pokud by pokračovalo oteplování na dálném severu, začala by tát věčně zmrzlá půda. Do atmosféry by se tak uvolnila další obrovská množství uhlíku dosud blokovaná ve zmrzlé rašelině a v dalších organických materiálech.
Nic přitom nenasvědčuje, že by nastávala změna k lepšímu. Pravda, lesy, oblasti porostlé vegetací a také oceány působí jako obří vysavač, který z ovzduší odčerpává zhruba polovinu veškerého oxidu uhličitého vytvořeného člověkem. Přesto v atmosféře každoročně zůstávají 3,2 miliardy tun uhlíku z celkově osmi miliard tun, které do ní vypustí lidé. Přírodní rezervoáry jsou tak pro lidstvo učiněným požehnáním, ale jen oddalují hrozící katastrofu.
Lidstvo se lapilo do uhlíkové pasti. Pokud by totiž platily ty nejmírnější předpovědi vývoje globálního klimatu pro nejbližší století, bylo by nutné snížit emise oxidu uhličitého o více než polovinu - tvrdí to alespoň britský odborník John Shepherd z Tyndallova střediska pro výzkum klimatických změn. Tento úkol by nesly na svých bedrech především průmyslově vyspělé země, jež by musely produkci oxidu uhličitého snížit o 90 procent a snad i více.
Lze toho dosáhnout jedině drastickým snížením spalování fosilních paliv. Pak ovšem vzniká zásadní otázka: Kde opatřit energii nezbytnou pro chod průmyslu a dopravy? Na převratné zdokonalení spalovacích procesů nelze sázet a obnovitelné zdroje, přes všechen dramatický vzestup, mohou pokrýt zhruba pětinu potřebných úspor. Zbývají tedy jaderné elektrárny - alespoň na přechodnou dobu, než čisté energetické zdroje převezmou úlohu fosilních paliv.

Vracet uhlík zpátky
Každý nápad, který umocní schopnost přírodních zásobáren odčerpávat z ovzduší ještě více uhlíku, je zralý na Nobelovu cenu. Přirozenou možností, byť vázanou na ekonomické zdroje, zůstává vysazování lesů. Stromy v době vzrůstu spotřebovávají nejvíce uhlíku na stavbu svých těl. Promyšleným postupem lze pak lesy průběžně udržovat mladé, tedy lačnící po nežádoucím prvku.
Existují také ryze technologická řešení. Jedno z nich počítá s filtrací oxidů uhlíku přímo z emisí elektráren. Po stlačení na kapalinu by se pumpovaly do hlubin oceánů. Obrovský tlak v hloubkách přes tři tisíce metrů udrží kapalný oxid spolehlivě u dna. Zatím se to však nepodařilo ověřit. Připravované zkoušky u Havaje a u pobřeží Norska zhatili ekologičtí aktivisté.
Lákavě vypadá možnost vracet uhlík do míst, odkud jej lidé odebírají - tedy do vytěžených nalezišť ropy a plynu nebo do pórovitých hornin. Tak například norská společnost Statoil při těžbě zemního plynu v Severním moři úspěšně vstřikuje odpadní oxid uhličitý do pórovité horniny téměř kilometr pod mořské dno. Plyn tam zůstává neprodyšně uzavřen pod nepropustnou vrstvou jílu. Problém skleníkových plynů, tedy oteplování planety, lze však také částečně obejít. Stačilo by uměle zvýšit přirozenou schopnost zemského povrchu a oblačnosti odrážet sluneční záření zpět do vesmíru. Jak Shepherd prohlásil na dubnovém semináři o nouzových reakcích v Oxfordu, zvýšení odrazivosti o jediné procento by stačilo kompenzovat zhruba zdvojnásobení dosavadní koncentrace oxidu uhličitého.
Metody zvyšující odrazivost vypadají možná kuriózně, ale jsou technicky schůdné. Sahají od vypuštění flotily mikrobalónků do stratosféry přes umělé rozšíření nízké oblačnosti až po rozprostření obřích odrazných zrcadel v kosmu.
Ani jedna z těchto hypotetických možností však nemůže zabránit tomu, aby oxid uhličitý zvyšoval kyselost oceánů. Vědci varují, že tím mnohdy nevratně trpí celá živočišná společenstva, jako například koráli.
Pak ovšem nezbývá nic jiného, než se opět vrátit k ukládání do mořských hlubin - a také se smířit s tím, že to nebude zadarmo. Odborníci podle BBC spočítali, že by pravděpodobně stačila uhlíková daň 50 eur na jednu tunu. Jinak řečeno, každý Evropan by musel každoročně zaplatit kolem jednoho sta eur. Tak se to ovšem jeví z dnešního pohledu. V průběhu nejbližších desetiletí může nastat nějaký zásadní technologický zlom. Přece už dnes jezdí automobily s palivovými články na vodík a rychle se blíží stavba mezinárodního pokusného reaktoru ITER, který ověří možnosti termojaderné fúze, výroby energie doslova z vody.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu 2 - Praha