EH#: Spojování žárovek (1905)

Na začátku elektrického osvětlení nešlo o žádné pokusy naslepo. Žárovka musela dostat své jmenovité napětí, jinak nesvítila správně. Proto se prosadilo paralelní zapojení, kde každá světelná větev pracovala samostatně a porucha jedné lampy nevyřadila ostatní. Kdo by v domě chtěl tmu jen proto, že se přerušilo jedno vlákno? Jenže ani to nestačilo. Úbytek napětí ve vedení měnil jas, a tak přišlo smyčkové vedení i promyšlené rozdělení obvodů. Když pak uhlíková žárovka narážela na vysoký příkon a citlivost na kolísání napětí, otevřela se cesta k Nernstově lampě se žhavým keramickým tělískem a předřadným odporem. Nebyl to právě tady první skutečný krok od prostého svícení k řízenému elektrickému provozu?