Ve Zbrašovských aragonitových jeskyních se návštěvníci v létě ocitnou Pod hladinou

Místo instalace si autor vybral záměrně. ,,Uměle vytvořená, laserem přesně definovaná svítící ,hladina´ Tomáše Skalíka vstupuje do přímého dialogu s přírodní neviditelnou hladinou oxidu uhličitého. Zatímco geologická hladina CO₂ představuje fyzickou hrozbu, Skalíkova světelná hladina otevírá prostor pro psychologickou kontemplaci, interakci diváka a myšlenkový přesah," přibližuje kurátor výstavy Emil Mezera.

Autor podle něj demonstruje naprosté ovládnutí prostoru. ,,Na rozdíl od sochaře, který prostor dobývá tím, že do něj vkládá kámen, Skalík prostor definuje tím, že do něj nevloží hmotně zhola nic - pouze usměrněný fotonový tok. Metafora ,hladiny´ se ukazuje jako geniální instrument. Hladina, ať už vodní plná vzdouvajícího se příboje, nebo geologická a smrtící z oxidu uhličitého, obvykle představuje nekompromisní mez. V nové instalaci se však tato mez stává bránou do lidského nitra. Autor buduje utopický přístřešek, iluzivní bezpečný prostor uvnitř podzemního prostředí. Nacházet se pod hladinou znamená nalézat ztišení, setrvávat ve stavu prenatální izolace a dotýkat se zón vlastního podvědomí. O to silnější je pak katarzní moment zrušení této izolace, kdy návštěvník zvedne paži a pronikne povrchem ven. Zvuková iluze šumícího moře, jež se v tu chvíli rozezní, funguje jako akustický zlom, který zbavuje diváka pocitu tíže milionů tun horniny nad jeho hlavou a transportuje jeho mysl na otevřený oceánský obzor," popisuje Mezera.

Sedmačtyřicetiletý opavský rodák Tomáš Skalík se věnuje restaurátorství uměleckých děl, především z kamene. Vyučuje na Slezské univerzitě v Opavě a jeho dalším profesním zaměřením je navrhování a realizace výstav a muzejních expozic. Ve vlastní volné tvorbě se zaměřil právě na oblast light art - světelného umění. ,,Tento typ moderního výtvarného umění využívá současných nejnovějších technologií, kterými vytváří umělecký záměr. Něco podobného je videomapping, ale ten bývá povrchnější, často je jen vizuálně efektní, bez hlubších myšlenek," dodává Mezera.

Zbrašovské aragonitové jeskyně ožívají v létě současným výtvarným uměním již více než 40 let. Loni se v kyselkou vytvořeném krasovém podzemí nad řekou Bečvou prezentovala projektem Postmineral skupina čtyř sochařů a tří sochařek s osobní vazbou na Ostravu. ,,Umělecké instalace přírodní podzemní prostory zajímavě ozvláštňují. Kolegům patří poděkování za to, že mají ve Zbrašově již tak dlouhou úspěšnou tradici," říká ředitel Správy jeskyní ČR Milan Jan Půček. Světelná instalace obohatí prohlídku 375 metrů dlouhé návštěvní trasy Zbrašovských jeskyní až do konce letošního října.

Jeskyně byly v místním kamenolomu objeveny na přelomu let 1912/13. Jako první do nich pronikli bratři Josef a Čeněk Chromí a následně se věnovali jejich průzkumu. V roce 1914 byl vytvořen pohodlnější vchod z údolí Bečvy. Od roku 1926 jsou elektricky osvětleny a jako jediné jeskyně hydrotermálního původu v Česku zpřístupněny turistům. Celková délka známých chodeb je 1,4 km. Vzácná modifikace uhličitanu vápenatého, minerál aragonit, vytváří na stěnách bílé jehlicovité krystaly. Unikátem jsou kuželovité raftové stalagmity či kulovité povlaky stěn připomínající koblihy. Pro informace o otevíracích dobách, přístupu i aktuálním dění v ZAJ je dobré průběžně sledovat web zbrasovske.caves.cz.