Farmáři s bílým límečkem

Jak ale dokazují příběhy tří různých farem, jejich vlastníci museli projít pokusy a omyly, dřinou a zklamáním.

Cesta z města není nové téma. Stačí vzpomenout na stejnojmenný film režiséra Tomáše Vorla z roku 2000, který se dočkal loni pokračování. Už na začátku 90. let vyšla také kniha socioložky Hany Librové s názvem Pestří a zelení. Autorka v ní hledala odpověď na otázku, proč se v dnešní době rozhodli určití lidé žít skromně. Rozdělila je na dvě skupiny: zelené, kteří nechtěli ubližovat přírodě, a pestré, kteří měli ke skromnosti jiné důvody. Zelení i pestří obvykle bydleli na vesnici nebo na malém městě, bez auta a často i bez televize. Byla pro ně také typická relativně vysoká míra samozásobitelství nebo alternativní přístup k porodům a školství.

Když se Hana Librová vydala za stejnými rodinami po deseti letech, našla lidi, jejichž životní styl se mnohem více přibližoval životu střední třídy. Pokud začali pracovat, těžko se obešli bez auta či počítače. Vylepšili si vybavení kuchyně či dílny. Z pravověrného života ve skromnosti museli v moderní společnosti v mnohém slevit. Autorka označila členy těchto domácností jako vlažné a váhavé.

Jak by se asi dali nazvat lidé, kteří zakládají farmy dnes, v době boomu biopotravin a produktů? Soudě podle třech našich příběhů nejspíš nadšení a vystřízlivělí. Při detailnějším pohledu je však zřejmé, že pro každého farmáře je charakteristický trochu jiný přístup.

Veronika a Radek Kostkovi
Mladí a odhodlaní

Jsou to čtyři roky, co Veronika s Radkem seděli na kopci a shlíželi na několik chalup stojících v malé osadě poblíž Neveklova. Jedna z nich byla i s necelými dvěma hektary půdy na prodej. Zvažovali, jestli ji koupit. Radek, který tehdy sám pracoval jako realitní makléř, měl zrovna rozjednané dvě velké zakázky a ucho pořád na telefonu. V tu chvíli ale jako by se čas zastavil, všude se rozhostilo ticho, jen v dálce občas zaštěkal pes. Mladí manželé se rozhodli, že právě tady chtějí žít.

"Hned jsme se nastěhovali. Bylo to naštěstí v létě. V chalupě chyběly pořádné rozvody topení, podlahy, všude se vršily hromady starých krámů," vzpomíná osmadvacetiletý Radek Kostka. Nic z toho jim ale nevadilo. Vyrostli oba v paneláku, poslední rok žili s Radkovými rodiči v novém rodinném domě nedaleko Prahy. Jenže oni toužili žít podle svého, mít vlastní prostor. Neváhali si kvůli tomu vzít úvěr na víc než dvacet let.

"Líbil by se nám statek někde na samotě v horách, ale uvědomovali jsme si, že alespoň jeden z nás bude muset jezdit do práce do Prahy. Proto jsme vybírali místo zhruba hodinu cesty odtud," vypráví Veronika Kostková. Zatímco ona je živel, motor celého podniku, její manžel představuje spíš klidnou sílu. O zvířata ale pečují oba rádi a na svažité louce za stodolou okřikují rozverné kozy, jako by to byly malé děti.

Farmařit původně nechtěli. Koupit kozu je napadlo, když první léto řešili, co s pozemky zarostlými po kolena kopřivami. Někdo jim doporučil kozy, a tak si koupili rovnou dvě, aby jedné nebylo smutno. Pak přibyl plemenný pár, aby byla kůzlata na chov. Během tří měsíců měli malou kozí farmu.

Sýrařkou z donucení

"Ze začátku jsme vlastně ani nepřemýšleli nad tím, že budeme mít mléko a že bude potřeba ho nějak zpracovat. A potom jsme u paní, která nám prodávala kozu, ochutnali sýr a zjistili, že jsme lepší nejedli," říká pětadvacetiletá Veronika, která se do výroby sýrů pustila před třemi lety bez nejmenších zkušeností. Něco si nastudovala na internetu, další načerpala v praxi. Brzy ale zjistila, že je to časově hodně náročné. Měla tehdy plný pracovní úvazek v administrativním oddělení jedné pražské firmy, což šlo s výrobou sýrů těžko dohromady. "Půl roku jsem to zvládala, ale spala jsem asi tři hodiny denně. Vyrábět sýr jsem začala večer v šest a končila jsem ve dvě ráno."

Únava si nakonec vyžádala svou daň. Kostkovi měli autonehodu a na několik měsíců se ani jeden z nich nemohl o hospodářství starat. Veronika potom nastoupila jen na poloviční úvazek na místní poštu, aby se mohla víc věnovat farmě. Radek si našel novou práci v Praze. Ráno dojí a krmí, pak se převlékne a je z něj obchodní manažer. O víkendech buduje ve stodole nové ustájení pro kůzlata.
"Mladé kozy pěkně rostou. S výživářkou teď řešíme krmivo, aby bylo co nejvíce mléka. Tak snad už je to na dobré cestě po všech těch pokusech a omylech," říká Veronika.

Co nás nezabije

Historie farmy Rohatá koza je totiž poznamenána i několika nešťastnými událostmi. Drůbež povražděná cizím psem nebyla zdaleka to nejhorší. I přes veškerou péči a zásah veterináře jim postupně pošly dvě nejlepší dojnice. "Hodně nás taky sebralo, když nám hned při zakládání chovu utekl kozel a otrávil se. Dva dny měl šílené bolesti a pak musel být poražen. Ale kozy jsou prostě takové. Když si něco vezmou do hlavy, jdou i s ohradníkem a plotem," vzpomíná Veronika na ztrátu zvířete, za které zaplatili šest tisíc korun. Jediné štěstí bylo, že se přesto na jaře dočkali kůzlat i mléka.

Další šok, kterým si mladí farmáři museli projít: hned první koza měla jedno živé kůzle, ale za ním šla dvě mrtvá. "Není to nic neobvyklého, ale my na to vůbec nebyli připraveni. Manželka to obrečela, já jsem tři hodiny jezdil v autě po okolí, abych se uklidnil."
Měli chuť všeho nechat. Jenže byly tady další kozy, o které bylo třeba se postarat. "Když je mi úzko, sednu si na louku. Přijdou ke mně kozy a začnou do mě dloubat. Najednou to celé vidím jinak," potvrzuje Radek.

Nejdůležitější je teď pro farmu, aby zvýšila výnosy mléka a rozšířila stádo, výhledově by chtěli Kostkovi vyrábět a prodávat sýry. Nejenom v Praze, kde už mají několik zájemců včetně restaurací. To ovšem předpokládá vybudovat malou sýrárnu. Manželé doufají, že jim úřady povolí mít ji v oddělné místnosti v domě, což by vyžadovalo jen menší investici. A sní o tom, že farma jednou uživí oba včetně hypotéky.

"Možná jsme měli počkat na výhodnější podmínky, ale říkali jsme si, že kdybychom si měli pět let šetřit, zpohodlněli bychom a už neměli odvahu do toho jít," uvažuje Veronika. Kroku, k němuž se odhodlali, ani jeden nelituje. "Náš vztah to posílilo. Lidé žijící v bytě mají často každý svůj život a jenom vedle sebe vegetují. My máme společný plán a musíme každý den něco řešit," shodují se.

Když se poprvé narodila mrtvá kůzlata, manželka to obrečela a já jsem jezdil tři hodiny v autě, abych se uklidnil.

Přemysl Čech
Skeptický a přizpůsobivý

Kardašova Řečice je typické jihočeské městečko obklopené ze všech stran rybníky. Na jihu je to Popelov, nedaleko menší Slavíček. Na loukách mezi nimi se pasou krávy. Statné tmavé kusy plemene Aberdeen Argus a o něco dál zástupci skotského náhorního skotu highlands s mohutnými rohy a ofinami přes oči. Obě stáda patří k Bio­farmě Zelený dvůr. Před devíti lety ji založil Přemysl Čech, který je zároveň majitelem a ředitelem firmy Median. "Jezdím sem zhruba jednou za dva měsíce tak na tři čtyři dny. Statek jsme koupili už koncem 80. let jako chalupu na víkendy. Okolní pozemky jsme získali postupně po revoluci. Dnes obhospodařujeme asi 60 hektarů," říká, když odhání jednu z přítulných jalovic. Zatímco v Praze jedná s klienty o výzkumu trhu, sledovanosti médií a vývoji nového softwaru, tady na statku - oblečený v montérkách a svetru - řeší krávy zaběhlé do lánu kukuřice. "Když se něco takového stane v pět hodin ráno, není to nic příjemného. To jsou mimo jiné situace, kvůli kterým moje manželka není z hospodaření nijak nadšená. Ona je zkrátka městský člověk."

Původně začínal Přemysl Čech s ovcemi. To bylo ještě na pozemcích v Dolních Počernicích na kraji Prahy, kde dodnes pěstuje zeleninu pro vlastní potřebu. "Ovce jsme po čase převezli sem, ale péče o ně je náročná, tak jsme přešli na pastevecký chov skotu. Obě plemena jsou velmi odolná, krávy dokážou většinou telata přivést na svět bez asistence, a protože je chováme jen na maso, nemusíme je dojit."

Komu se chce pracovat

Když se i v Čechách začaly více prodávat bioprodukty, Přemysl Čech pomýšlel na ekologickou farmu, která by se orientovala na movitější klienty v Praze a vozila jim balíčky potravin přímo do práce. "Ideálem bylo dodávat celé spektrum, tedy maso, vajíčka, zeleninu. Zezačátku jsme se proto pokoušeli pěstovat plodiny a hospodařit tady i v Počernicích, ale narazili jsme na jeden zásadní problém. Nemůžeme sehnat lidi. Nejsou, neumějí, nechtějí dělat," krčí rameny manažer a tento problém zmíní během rozhovoru ještě několikrát. Nedostatek zaměstnanců je zdrojem skepse, ke které se vůči podnikání v zemědělství za ta léta propracoval. "Kdysi dávno jsem si myslel, že když tady budeme mít polnosti a dám chlapům vyšší plat než mají na pilách, kde všichni z okolí donedávna pracovali, nebudu mít o zaměstnance nouzi. Jenže tak to není. Lidi si odvykli dělat. Když ztratí práci, vezmou raději štědrou podporu."

Velkorysých farmářských plánů se proto musel Přemysl Čech postupně vzdát. Dnes se o jeho hospodářství starají tři lidé, z toho jeden zabezpečuje administrativu a další dva dokážou sto kusů dobytka zastat. Vozí jim krmivo, dodávají na pastvu vodu a kamennou sůl. Ročně tu porazí 25 až 30 krav, z menších se získá 250 kg čistého masa, z větších čtyři metráky.
"Máme přibližně šest stovek zákazníků, většinou z Prahy, a maso od nás odebírá i několik restaurací v Jindřichově Hradci. Po započítání nákladů z toho ale žádné výdělky vesměs nejsou, jsme rádi, když se dostaneme na nulu," přiznává Čech.

Na občasné stavební práce najímá lidi z Ukrajiny nebo z Moldavska. Jenže na ty nebývá vždycky stoprocentní spolehnutí. "Někdo na ně musí dohlížet, a jsme zase u toho. Dnes vím, že najít špičkového programátora nebo IT manažera je náročné. Ale najít síly do zemědělství je snad desetkrát těžší."

Prodat myšlenku, nebo kus masa

Když dnes srovnává Přemysl Čech obě oblasti podnikání, misky vah se naklánějí výrazně ve prospěch pražské firmy s více než 60 zaměstnanci, kterou založil začátkem 90. let. "Prodávat myšlenku, nápad nějakého týmu, který dokáže vytvořit software schopný konkurence na mezinárodní úrovni, je pro mě pořád zajímavější, než když prodávám kus masa. To umí každý, nechat krávy, aby se pásly. I v tom se ale snažím o nějakou přidanou hodnotu."

Třeba uvést zpátky do života dříve nevy­užité mokřady. "Léta nesečené pozemky, které se dřív zavážely fekáliemi, byly hodně podmáčené. Vyhnali jsme ale na ně dobytek. Ten se nejprve pohybuje v sušší části, a když ta mokrá vyschne, přepase ji, takže se v ní už nedrží tolik vlhkost," vysvětluje farmář obklopený chundelatými exempláři skotu highlands. Přišly si nás prohlédnout zblízka a jedna z krav dokonce rohem zavadila o fotografovu brašnu. "To se skoro nestává, jsou jinak poměrně plaché," podivuje se Přemysl Čech a vypráví, jak si jel pro původní stádo osmi jalovic do Podkrkonoší a pro býka na Šumavu. Možná už není zrovna zapáleným farmářem, ale o svém stádu mluví se zjevnou hrdostí. "Proč to vlastně dělám? Nad tím dnes přemýšlím. Byly tady pozemky, statek, tak mě napadlo založit hospodářství a ekologický chov byl nejpřirozenější. Dnes je to vybudované. Jak to bude fungovat dál, se uvidí."

Tomáš Koželuh
Realistický a vytrvalý

Budeme si povídat cestou v autě, jestli vám to nevadí. Musím tady objet pár lidí," hlásí předem Tomáš Koželuh, starosta obce Myštice nedaleko Blatné. Dlouhovlasý čtyřicátník připomíná rockera. Oblečení má však stylové: džíny a kostkovaná košile se k někomu, kdo hospodaří na 20 hektarech, vlastní stádo třiceti koz, patnácti ovcí, tři kusy hovězího a dva koně, hodí.
"Odešli jsme sem s manželkou už v roce 2000. Já jsem tehdy dělal devátým rokem v jedné velké bance v oddělení auditu. Ale byl jsem tam čím dál tím méně spokojený, narůstala nesmyslná administrativa a nastupovali výrazně mladší a dravější manažeři." Zrovna v té době bylo navíc potřeba rozhodnout, co udělat s usedlostí prarodičů, kde Tomáš vyrůstal. Část rodiny ji chtěla prodat. "To mi přišlo líto, protože náš rod tady sídlí nepřetržitě od roku 1492. Rozhodl jsem se a šel dát do banky výpověď."

Jen pro sebe, nebo ve velkém

Původně Koželuhovi farmařit nezamýšleli, neměli ani k dispozici pozemky, které stále drželo v pronájmu dosluhující družstvo. "Myslel jsem si, že tady budeme žít a jezdit za prací do města. Manželka byla tehdy na mateřské, já absolvoval několik konkurzů - do pojišťovny ve Strakonicích, na městský úřad v Blatné. Nic nevyšlo." Rodinu proto zpočátku živily tři obchody se smíšeným zbožím, které Koželuhovi otevřeli v okolních vesnicích. Začít drobně hospodařit je napadlo, až když dostali zpět do vlastnictví prvních 16 hektarů pozemků.

Začalo to jednou kozou. Mléko bylo dobré, ale bylo ho málo, a tak se stádo rychle rozrůstalo. Po čase se začali Koželuhovi specializovat na plemenný chov kozy hnědé krátkosrsté. Dnes odrostlá zvířata prodávají, mléko, sýry a maso mají pro svou potřebu a pro příbuzné. "Abychom mohli mléko oficiálně prodávat, vyžadovalo by to investici dvou milionů korun. Museli bychom se zadlužit. Znám pár lidí, kteří do toho šli, a téměř nikdo z nich nedopadl dobře. Samotná výroba zabere hodně času, ale sehnat zákazníky ještě víc," vysvětluje Koželuh. Podle něj spočívá chyba v tom, že v kraji chybí regionální zpracovatelský průmysl. "Třeba malé mlékárny. Kdyby byly, v každé chalupě budou mít tři čtyři krávy. Každá nadojí 20 litrů mléka, které malá mlékárna sveze. Pak může jeden z manželů zůstat doma u krav a vydělá si dost na to, aby nemusel chodit za dalším výdělkem."

Realita je ovšem taková, že pro kozí mléko není vůbec uplatnění, kravské je pro mlékárnu zajímavé, až když může odebrat pět set litrů a více. Koželuhovi tedy oba chodí do práce a o hospodářství se starají ve volném čase.

Vstávají kolem šesté, zaopatří zvířata - podojí, vykydají hnůj. Zatím dělají vše ručně, potřebnou techniku pořizují postupně, nechtějí se zadlužit. Pak každý jede do zaměstnání a odpoledne je čeká druhá směna na statku, večer administrativa. "Evidence zvířat se provádějí natřikrát, k tomu je spousta dalšího papírování. Zhoršuje se to rok od roku, seznam věcí, za které vás mohou postihnout, je pořád delší a hrozící pokuty vyšší. Přitom není jasné, co vlastně státu způsobím za škodu, když jeho předpisy nedodržím," zlobí se Koželuh.

Dělat na svém

S řadou nesmyslných nařízení se setkává i jako starosta. Kromě Myštic spravuje dalších devět obcí. Když přijíždíme do míst, kde se buduje nová silnice, dojde řeč na dotace. "Kdybychom z nich chtěli platit opravu silnice, museli bychom vypsat výběrové řízení a splnit spoustu dalších podmínek. Stavba by se několikanásobně prodražila. To si raději uděláme silnici svépomocí bez dotace." Při dopolední přestávce vypije s pracujícími chlapy kávu, probere, co je nového, pak jede zase dál. Letos je v úřadě šestým rokem. "Tady na vsi musíte s každým chvilku posedět, popovídat si. Lidi musí vědět, že to s nimi prožíváte. Nikoho z nich nemohu odbýt tvrzením, že nemám kdy."

Jako mnoho jiných farmářů i Koželuhovi dosáhli bodu, kdy se musejí rozhodnout, co dál. Hospodářství by potřebovalo ještě víc času, aby se zvýšily výdělky, ale ten Kuželuhovi už nemají kde brát. A na to, aby jeden z nich nechal zaměstnání, nebo aby přibrali na pomoc někoho dalšího, statek nevydělá. "Máme možnost si pronajmout další pozemky a uvažujeme o tom, že bychom zredukovali chov koz a rozšířili rostlinnou výrobu, která je časově méně náročná, nebo se zaměřili na pastevní chov nějakého masného plemene dobytka."

Změnit situaci chtějí Koželuhovi i proto, že jsou u statku uvázáni 24 hodin denně. Nemá je kdo zastoupit, nemohou ani s dcerami odjet na dovolenou. "Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší mít tři plus jedna a klid. Taky bych chtěl, aby děti vyjely někam na zkušenou. Jestli budou chtít hospodařit, to nevím. Ale třeba se nakonec vrátí a zjistí, že dělat na svém je mnohem lepší, než otročit pro někoho jiného."

Dobrodružství se zeleninou a drůbeží

S lidmi, kteří se rozhodli hospodařit, spolupracuje českobudějovická společnost pro ekologické informace a aktivity Rosa. o tom, Jak jsou "uprchlíci z města" úspěšní a jak se jim daří zapadnout do vesnické komunity, mluví ředitel sdružení Josef Kadubec.

Jaká bývá obvykle motivace těch, kteří odcházejí z města na venkov hospodařit?
Často jsem se setkal s lidmi, kterým chyběl kontakt s přírodou, tedy s půdou, se zvířaty, s každodenností venkovského zemědělského života. A také klid. Prostě už měli dost stresu a víkendové výlety jim nestačily. Většinou jsou to lidé z větších měst. Další sorta jsou idealisté, kteří mají pocit, že venkov je pro ně to pravé ořechové, a snaží se obnovit život v zaniklé vsi.

Přibývá těchto lidí v posledních letech?
Řekl bych, že ano, statistiku ale neznám. Nicméně dost lidí zůstává ve stavu, kdy alespoň částečně stále dojíždí do zaměstnání nebo mají práci, kterou mohou dělat z domu.

Jak bývají v zemědělském podnikání úspěšní?
Po pravdě nevím, jestli se dá říci, že jsou úspěšní. Pokud práci v zemědělství neznají, zjistí, že je to dřina. Ale dokážou produkovat potraviny pro sebe a i pro určitou skupinu odběratelů, která se dost často tvoří kolem jejich známých z města. Dobré na tom je, že tito lidé dělají tzv. víceodvětvové zemědělství. Na rozdíl od většiny zemědělců zaměřených na pšenici nebo řepku plus něco málo brambor se noví farmáři pouštějí do dobrodružství se zeleninou, drůbeží a dalšími drobnými chovy.

Je hodně těch, kteří to po čase vzdají?
Z lidí, co znám, nevím o nikom. Ale existují případy, kdy hospodaření a život na venkově nabouraly partnerské vztahy v důsledku poznání, že realita je oproti původním romantickým představám značně odlišná.

Jak dokážou noví farmáři zapadnout do místní venkovské komunity?
To lze těžko zobecnit. Vesnice na tyto lidi může nahlížet jako na blázny, ale na druhou stranu oni mohou vesnici pomoct. Například se orientují ve státní správě, znají grantové příležitosti, mají organizační nebo marketingové schopnosti. Tím ale nechci říct, že to na vsi nikdo neumí. Jen se snažím poukázat na fakt, že "přijetí do komunity" je vzájemná interakce a nejde zdaleka jen o to, že člověk zajde na pivo nebo se zúčastní masopustu.