Boj o první místo

Staneme se první společností na světě, jejíž tržní hodnota překoná hranici jednoho bilionu dolarů, prohlásil před osmi lety šéf Gazpromu Alexej Miller. Ještě před čtyřmi lety to byla nejziskovější společnost na světě s výdělkem převyšujícím 40 miliard dolarů, čímž překonala i tiskárnu na peníze jménem Apple. Dnes jsou dřívější zisky i vize jen vzpomínkou a výhled vypadá mnohem skromněji, i když při správné strategii rozhodně ne beznadějně.

Za loňský rok vydělal dominantní ruský producent plynu už jen 3,9 miliardy dolarů, osmkrát méně než v předchozím roce. V posledním kvartále dokonce vykázal ztrátu, první za uplynulou dekádu. Za drastickým propadem byl z velké části jednorázový efekt znehodnocení rublu, které účetně zvětšilo zadlužení společnosti u zahraničních věřitelů. Nicméně ani letos se nedá počítat s podstatným zlepšením. Ceny vyváženého plynu, jenž tvoří hlavní zdroj příjmů společnosti, padají o desítky procent a plynárenský kolos svádí tuhé boje o udržení svých pozic na trzích doma i v zahraničí.

Společnost s půl milionem zaměstnanců a pětinovým podílem na příjmech ruského rozpočtu ale není radno podceňovat, i když byla mnohokrát odepisována jako dinosaurus určený k vyhynutí. Ovládá téměř pětinu prokázaných světových zásob plynu, je s přehledem jeho největším těžařem a disponuje 170 tisíci kilometry potrubí, které jí zajišťuje privilegovaný přístup k zákazníkům v Rusku a hlavně v Evropě.

Na svém nejlukrativnějším exportním odbytišti si drží stabilní tržní podíl a dominantní pozici: zajišťuje čtvrtinu evropské spotřeby plynu. Rusové se přitom rozhodně této pozice vzdávat nemíní. S pomocí nových plynovodů chtějí obejít problematické ukrajinské území a také chystají expanzi v Asii.

Zrádná ropa

Udržení výsadního postavení v Evropě nebude lehké. Gazprom pálí jak klesající objem vývozu, tak jeho cena. Ještě v roce 2013 vyvážel plyn do EU v průměru za 383 dolarů za tisíc kubíků. Loni za stejné množství utržil 345 dolarů a letos to bude podle místopředsedy představenstva Alexandra Medveděva už jen 245 dolarů.

Rusko doplatilo na svou strategii, kterou samo dlouhá desetiletí prosazovalo. Trvalo totiž na vázání cen plynu na ropu. Dokud byla ropa drahá, strategie vycházela. Jenže v současnosti stojí téměř polovinu toho, co před rokem.

Právě dopady tehdejšího vývoje se dnes podepisují na vývozní ceně ruského plynu. "Cenové vzorce vypadají tak, že plyn na vývoj burzovních kotací ropy reaguje se zpožděním šesti až devíti měsíců," říká plynárenský expert a jednatel poradenské firmy ENAS Vladimír Štěpán. Během letních měsíců by tak cena plynu měla dostihnout největší propad ropy z přelomu roku a klesnout na mnohaleté minimum, čímž se otevírá prostor ke snížení cen plynu pro koncové zákazníky.

Gazprom musí zlevňovat, ale jeho konkurenti - tedy Norové a vývozci zkapalněného plynu (LNG) - snižují cenu také. Do západoevropských terminálů letos přijíždí až dvakrát tolik lodí s kapalným plynem oproti loňsku. "Vývozci LNG se v reakci na pád cen ve východní Asii opět snaží více prodávat v Evropě," dodává Vladimír Štěpán.

Ruský podíl na evropském dovozu plynu se v posledních letech drží okolo 30 procent. Potíž spočívá v tom, že tento trh nečeká růžová budoucnost. Loni spotřeba v EU klesla o 11,6 procenta, nejvíc v historii. Zhruba stejně propadly i dodávky Gazpromu - o 11 procent na 121 miliard metrů krychlových. Nepříznivý vývoj na nejlukrativnějším odbytišti, kde marže oproti domácím prodejům dosahují i více než dvojnásobku, má dvě příčiny: teplé zimy, které tlumí poptávku během topné sezony, a také pokles využití plynu v elektroenergetice.

Výkyvy počasí se dají odhadovat obtížně. Situace v elektroenergetice je trochu jasnější. Plyn je při stávajících nízkých cenách silové elektřiny na evropských burzách příliš drahý, aby se ho vyplácelo spalovat, a tak podléhá konkurenci levného uhlí a dotovaných obnovitelných zdrojů. Jedna megawatthodina elektřiny vyrobené z plynu stojí kolem 45 eur, zatímco u hnědého uhlí je to 15 eur. Na burze se elektřina s okamžitým dodáním obchoduje za 32 eur.

Klub přátel drahých povolenek

Kromě nízkých cen elektřiny škodí plynu i levné emisní povolenky, jež by teoreticky měly producenty motivovat k uplatňování co nejčistších technologií. Při spalování plynu do atmosféry uniká zhruba o polovinu menší množství CO2 než v případě uhlí. Jenže povolenka k vypuštění tuny oxidu uhličitého nyní stojí kolem sedmi eur. "Plyn se stane konkurenceschopným pouze s podporou emisních povolenek. Jejich cena by měla být stabilně nad 20 eury, aby elektrárny přešly na plyn. To se podle nás nestane před rokem 2020," říká energetický analytik Anatolij Stolbov ze společnosti Virtuse Energy.

Ruský koncern je o dost optimističtější, alespoň navenek. Ve své prezentaci pro investory z letošního února počítá s oživením evropské poptávky po plynu a jejím nárůstem o čtvrtinu do roku 2020. Postarat by se o to měly nejen elektrárny, ale také širší využití plynu v lodní a silniční dopravě a také dotované malé kogenerační jednotky na výrobu elektřiny a tepla.

Hlavním trumfem Gazpromu je ovšem jeho největší zákazník: Německo. To se bude muset do roku 2022 rozloučit s produkcí osmi jaderných reaktorů. Němci by nejraději celý výpadek nahradili nárůstem výroby z obnovitelných zdrojů, jenže ty potřebují zálohu pro případ, že slunce nesvítí a vítr nefouká. Zatím to vypadá, že by tuto roli mohly zvládnout elektrárny na černé a hnědé uhlí, ale to se velké části politické reprezentace i veřejnosti nelíbí. Ministr hospodářství Sigmar Gabriel navrhl vyšší zdanění nejstarších hnědouhelných zdrojů. Narazil ale na kritiku energetických firem i odborů. V dobře placeném sektoru těžby pracují desetitisíce lidí.

Z hlediska odbytu Rusům do karet hraje i strmý pokles evropské těžby. V britském sektoru Severního moře a v Nizozemsku produkce rychle klesá. A stejně tak nelze přehlédnout fakt, že sny o masivním navrtávání ložisek v polských břidlicích se rozplynuly. Závislost EU na dovozu plynu tedy pravděpodobně poroste. Otázkou zůstává jen to, odkud bude dodatečný plyn pocházet.

Kromě zotavení v Evropě je ruskou nadějí asijský trh. Loni začala výstavba plynovodu Síla Sibiře, kterým mají do Číny proudit desítky miliard kubíků plynu ročně. Potrubí o délce 3200 kilometrů má být ale dokončeno nejdřív za pět let. V blízké budoucnosti tedy Gazprom nespasí.

Plynovody jsou vůbec slabou stránkou ruského obra, jelikož jejich nákladná stavba odčerpává značnou část zisků, místy až podezřele značnou. Podle analytiků tu hraje roli i korupce či "odklánění" peněz. Zatímco kilometr nedávno dokončeného českého potrubí Gazela stál 2,4 milionu eur, Jižní koridor v Rusku, jímž je plyn přiváděn k břehům Černého moře, podle oficiálních propočtů Gazpromu vyšel na 7,4 milionu eur na kilometr. "V rozlehlých pláních jižního Ruska se překvapivě staví mnohem dráž než v hornaté Evropě," sarkasticky poznamenává Vitalij Korčemkin z East European Gas Analysis. Možná to bude tím, že stavbou Jižního koridoru byla pověřena firma Strojgazmontaž, ovládaná Arkadijem Rotenbergem, blízkým přítelem Vladimira Putina.

Poker face za miliardy

Těžba Gazpromu sice v posledních pěti letech klesla, ale díky rozsáhlým investicím do nových ložisek může firma ze země dostat přes 600 miliard metrů krychlových plynu ročně. "Z hlediska objemů s Ruskem nikdo na evropském trhu soutěžit nemůže, alespoň další dvě dekády," říká Vladimir Drebentsov ze společnosti BP. Plyn by tedy byl, horší to je s jeho přepravou.

Plynárenský moloch se chce zbavit závislosti na nespolehlivé Ukrajině, kudy zatím proudí většina dodávek do střední a západní Evropy (a občas se zde ztrácí), a posílit kapacity alternativních plynovodů, případně vystavět nové.

Obchvat Ukrajiny má být hotový do čtyř let. "Ani kdyby se Měsíc přebarvil na Slunce, Gazprom nikdy, za žádných okolností neprodlouží tranzit skrze Ukrajinu po roce 2019," prohlásil nedávno muž číslo dvě Gazpromu Alexandr Medveděv. To ovšem nebude tak snadné. Gazprom má uzavřeny dlouhodobé dodavatelské kontrakty, podle nichž má povinnost předat plyn na slovenské přečerpávací stanici ve Velkých Kapušanech. Nedodáním suroviny na slíbené místo se firma vystavuje riziku mezinárodních arbitráží. A ty poslední dobou prohrává jednu za druhou. Tučnou pokutu by jí mohl vystavit i provozovatel slovenské plynárenské soustavy Eustream, který má s Rusy kontrakt na přepravu 50 miliard kubíků plynu ročně až do roku 2028. O vlastnictví firmy se Slovensko dělí s Energetickým a průmyslovým holdingem Daniela Křetínského. "Nedostali jsme žádnou oficiální informaci, že tranzit plynu bude po roce 2020 zastaven," uvedl začátkem června mluvčí Eustreamu.

Hrozby na adresu děravých ukrajinských trubek tak lze zatím brát spíše jako součást tvrdé psychologické války, v níž se Gazprom snaží přesvědčit zákazníky o nutnosti budování alternativ, obzvlášť poté, co odpor Evropské komise a Spojených států vedl loni ke krachu plynovodu South Stream, jenž měl ruský plyn přivádět do Evropy po dně Černého moře.

Jenže v té době už lodě na pokládku potrubí kotvily u ruských břehů, spolu se stovkami tisíc tun speciálně tvrzené oceli, určené pro mořské dno. Jelikož každý den prodlení nabíhaly miliony eur dodatečných nákladů, začal Gazprom horečně pracovat na náhradním řešení s názvem Turkish Stream. To do značné míry kopíruje trasu South Streamu, ale pár set kilometrů před evropskými břehy uhýbá do Turecka, jedné z mála zemí, kde poptávka po plynu roste. Plyn má končit na turecko-řecké hranici, ale co se s ním bude dít dál, není vůbec jasné. Jeho další cesta by měla jít přes Řecko, Makedonii a Srbsko a dál do střední Evropy. Škoda že žádná z uvedených zemí nemá ani vindru. Rusové slíbili půjčit krachujícímu Řecku, ovšem daleko větší problém představují Turci. Za přivedení čtyř větví plynovodu o kapacitě 63 miliard kubíků ročně požadují výraznou slevu na ruské dodávky pro vlastní potřebu. Gazprom už ustoupil soukromým plynárnám, ale turecký státní koncern Botas se Rusy zřejmě snaží ždímat až moc.

Proto před týdnem Gazprom vypálil odvetnou salvu. Spolu s koncerny E.ON, OMV a Shell ohlásil rozšíření baltského plynovodu Nord Stream, spojujícího Rusko s Německem, o dvě větve o kapacitě 55 miliard kubíků ročně. Turkům tak dal najevo, že nejsou nepostradatelní a že plyn lze do střední Evropy dostat i ze severu. "Rozšíření Nord Streamu je vážný argument v rozhovorech s Tureckem. Místo čtyř větví Turkish Streamu je možné postavit jen jednu či dvě," řekl deníku Vedomosti analytik Sberbank Valerij Něstěrov.

Ať už zvítězí černomořská či baltská varianta, Gazprom bude muset v obou případech překonat zásadní překážku, která odsoudila k zániku South Stream. Tou je liberalizovaný trh EU, v němž je vlastnictví plynovodů odděleno od těžby a distribuce a jejich kapacita musí být dána k dispozici alternativním dodavatelům. Pro již dokončené dvě větve Nord Streamu si Rusko, upřednostňující monopolní model, dokázalo z těchto pravidel vyjednat výjimku. To bylo ovšem za úplně jiné politické situace, než jaká mezi Ruskem a Evropou panuje dnes. Zbavit se Ukrajiny tak pro Gazprom nebude lehké.

Strach z Krymu

Kvůli západním sankcím a reputačním rizikům se na poloostrov v Černém moři, který před rokem změnil majitele, významné ruské firmy příliš nehrnou. Patří mezi ně i Gazprom. Firma měla původně stavět plynovod skrze Kerčskou úžinu. Ten by umožnil dodávat na Krym dost suroviny pro soběstačnost ve výrobě elektřiny. Nakonec se ale stavby i vlastnictví potrubí, jehož náklady jsou odhadovány na 10 miliard rublů, musí ujmout jiná ruská firma. "Společnost už teď čelí mnoha politickým rizikům. Ještě aby si zadělávala na nové problémy s Evropou," řekl deníku Kommersant zdroj obeznámený se situací.

Není to jediná výzva, které Gazprom doma čelí. Kvůli nařízení vlády musí provádět nákladnou plynofikaci odlehlých regionů. Navíc jeho tržní podíl doma neustále nahlodávají ostatní těžaři zvyšující produkci. Gazprom raději snižuje vlastní těžbu a plyn od ostatních vykupuje. Touto úlitbou se snaží zabránit tlaku na zrušení svého vývozního monopolu.

AUTOR: Václav Trejbal
AUTOR: David Tramba
AUTOR-WEB: www.ihned.cz