Londýnský "velký smog" byl impulz pro změnu přístupu k prostředí

Obloha zastíněná exhalacemi z všudypřítomných komínů se nejdéle od 19. století stala jedním z poznávacích znamení Londýna, škodlivé látky v ovzduší ovšem zároveň stály za velkým počtem úmrtí. Vrcholem se stal takzvaný velký smog, který britskou metropoli zasáhl mezi 4. a 9. prosincem 1952 a který způsobil smrt až 12.000 obyvatel Londýna. Jeho důsledkem ale byla i změna v přístupu k životnímu prostředí.

Viníků znečištění bylo mnoho - od domácích ohnišť a kamen přes kotle lokomotiv až po elektrárny, které Londýňanům dodávaly proud. Smrtícímu koktejlu ve vzduchu nepomohlo ani rušení tramvají a jejích náhrada dieselovými autobusy, z jejichž výfuků stoupaly oxidy dusíku. Ty v kombinaci s oxidem siřičitým z nekvalitního uhlí - to v chudé poválečné Británii včetně Londýna převažovalo - představovaly životu nebezpečnou směs.

Bezprostřední příčinou "velkého smogu" se stala tlaková níže nad jižní Anglií, která způsobila v londýnských ulicích inverzi. Chladnější vzduch zahušťovaný zplodinami věznila poklička teplého vzduchu, držící se na místě neobvykle dlouho. Stačilo pár hodin a 4. prosince 1952 se viditelnost v některých čtvrtích snížila na méně než metr. Zastavila se doprava, protože nebylo vidět na semafory ani varovná světla na železničních přejezdech.

Smog pronikal i do budov, pamětníci tvrdili, že ze zadních řad kin a divadel nebylo vidět na jeviště nebo plátno. Třetí den živelné katastrofy se na ulicích povalovaly mrtvoly ptáků, koček a psů, ale smog zabíjel i koně nebo zvířata v cirkusech či zoo. Postiženi byli i lidí, nemocnice byly přeplněné, lidé se do nich navíc mohli dostat většinou jen pěšky nebo metrem. I sanitky totiž až na výjimky stály v garážích.

Konec nejhorší smogové epizody v moderních britských a nejspíš i evropských dějinách přišel 9. prosince 1952, když se zvedl vítr a mlhu smíchanou s kouřem konečně rozehnal. Pak teprve vyšel najevo rozsah katastrofy: během čtyř dnů zemřelo na 4000 lidí (vnitřní Londýn tehdy měl kolem 3,5 milionu obyvatel) a v nemocnicích skončilo dalších až 200.000 Londýňanů. Pozdější odhady mluví o 10.000 až 12.000 obětech "velkého smogu".

Přes zdrženlivou reakci konzervativní vlády vedly neblahé zkušenosti se smrtícím nečištěním k zavádění prvních zákonů na ochranu ovzduší. V roce 1956 přijala Británie zákon zavádějící dotace na modernizace kotlu a sporáků, země tak podpořila budování plynového a elektrického topení a centrálního vytápění. To ale byl běh na dlouhou trať, protože přesně po deseti letech, v prosinci 1962, zasáhla Londýn další smogová katastrofa. Tehdy o den kratší a s "pouze" 700 oběťmi.