Posedlost čistotou

Poslední dvě století se svým objevem choroboplodných zárodků a tažením proti nim vedla v posledku k posedlosti čistotou. Stačí si poslechnout libovolnou reklamní relaci a zjistíme, že zhoubné bakterie číhají na nás a naše dítka naprosto všude a pouze užitím patentního přípravku Bacifugin nás lze od této zhouby spasit.

Reklamní hlasy si nezadají s líčeními nejdrastičtějších středověkých či barokních kazatelů o ďáblu, již již si brousícím drápy na bídné hříšníky, které může zachránit jen okamžité pokání a řádně provedená zpověď u specialistů k tomu ustanovených. Také nejčastější fobií dneška není pochopitelně strach ze Satana a jeho úkladů, ale ze špíny - trochu drsnou, ale jedinou účinnou terapií je prý opakované omývání klozetů holou rukou.

Rodiče dnes většinou nechápou, že imunitní systém jejich dětí potřebuje pro svůj zdárný rozvoj hojné setkávání s různými antigeny - v naší generaci, která si ještě hrávala na smetištích, byly alergie vzácnou výjimkou. Možná bych dodal, že v tolik populárním Tibetu se lidé nemyjí prakticky nikdy - ona příslovečná veselá mysl může být za jistých okolností i zdravím celým.

Strach ze znečištění je ovšem mnohem starší a koneckonců evolučně pochopitelný - krádež deky nemocnému neštovicemi je brzy potrestána zcela nezapomenutelným způsobem: dostaneme je taky, ač na pokrývce nijak zjevně neseděly. Většina náboženství, paradoxně s výjimkou křesťanství, má velmi přesné představy o tom, co je rituálně čisté a nečisté - není ostatně třeba zdůrazňovat, že čistota rituální se může velmi rozcházet s představou hospodyňskou či bakteriologickou. Archetypální, vrozený kořen představy o čistotě a nečistotě je ale neuvěřitelně silný a v přítomné době si hledá v zásadě dva proudy, kterými se valí ven. Ten první je už zmíněná posedlost čistotou mikrobiální a tělesnou - z propoceného trička bližního svého bychom se pozvraceli, a kdybychom tušili, kolik že bakterií, virů, ba i améb se přenáší líbáním, trvali bychom na tom, že náš protějšek je nutno předem vyvařit.

Druhý proud chápe čistotu na rovině metaforické jako čistotu mravní. I ta je chápána hlavně negativně, řekněme absencí kradení, podvádění, opíjení, kouření atd., podobně jako ta fyzická - jako nepřítomnost pachů, škraloupů či bakterií. Chtěli bychom, aby podobně, jako je vydezinfikována naše koupelna, byl mravně čistý i společenský prostor, ve kterém žijeme.

Každá nová volební garnitura předvádí nadšeným konzumentům zdání příchodu nadlidí s čistýma rukama, aby se nakonec opět a opět zjistilo, že vše je jinak a svět kolem nás je zase jako onen příslovečný žebřík od kurníku. Je také smutnou skutečností, že lidé vynikající v "negativních" ctnostech většinou nevynikají v ničem jiném - je to trochu podobné jako u včel: ty jejich populace, které skoro nebodají, snášejí také jen velmi málo medu. Ujišťování sebe i jiných (těch zejména) o tom, že náš spolek je mravní čistoty futrálem, je podobno upřímnému pocitu každého diktátora, že je diktátorem osvíceným - i sicilská mafie se se vší vážností pokládá za společenství "čistých".

V truchlivě pravdivé a otevřené podobě je toto vidět třeba na osudech Foglarových Rychlých šípů - při bližším ohledání se v konkurenci o moc a prestiž s jinými partami dopouštějí rozmanitých indiskrecí, šmírování, ba i vloupání, pouze je hřeje vědomí, že jsou "na správné straně" a trochu více než jejich konkurenti si myjí uši. Toto všechno musíme mít na zřeteli, když vedeme "boj proti znečištění" na nejrůznějších rovinách - kumšt je v tom, na něj nerezignovat ani se do něj zvlášť bezhlavě nehrnout.

AUTOR: Stanislav Komárek
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Autor je biolog a filozof.