Ekologická výchova – nikoli dogmata, ale prostor pro diskusi

Jako školák jsem onu faleš nedokázal rozeznat, ale povinnosti, které nám byly diktovány, byly falešnou motivací přímo načichlé. Toto jsem podvědomě cítil a podobně na tom byli i moji vrstevníci. Nechci ze sebe dělat „dětského disidenta“, ale prostě chyběla přesvědčivost, a na to jsou děti citlivé.

Nepoctivá hra

Chápal jsem, že je záhodno se účastnit průvodu na 1. máje, ale nikdy jsem nevynechal příležitost předčasně „se vypařit“. Netušil jsem, že moje povinná účast na bramborových brigádách látá díry v ekonomicko-personálních problémech místního JZD, nicméně počet mnou sebraných hlíz růst HDP rozhodně neakceleroval.

Totéž se týkalo mého přístupu k povinnostem ekologicky podtextovaným.

V Metodickém pokynu MŠMT k zajištění enviromentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (dále EVVO) čteme: „Do českých škol se výchova k ochraně přírody, a poté šířeji pojatá výchova k péči o životní prostředí, prosazovala již od 70. let.“¹ Nevím, proč zdůrazňovat kontinuitu s „předlistopadovou“ ekovýchovou, neboť se nade vší pochybnost jednalo o proces plný frázovitých floskulí, jejichž věrohodnost byla absolutně devalvována okolní realitou.

Nepořádek, kam se člověk podíval, skládky, plundrování přírodních zdrojů, znečištěné vodní toky a ovzduší; ze statistik můžeme vyčíst i zhoršující se zdravotní stav obyvatelstva. (Naši hrubou míru úmrtnosti za rok ’89 „trumfovalo“ v Evropě snad jen Maďarsko.) „Monumentální znečišťování životního prostředí se stalo v Sovětském svazu a jeho satelitech součástí plánovacích kritérií při vytváření průmyslového programu.“² Avšak sdělovací prostředky dále goebbelsovským tónem vyzařovaly falešné informace jak o ekonomickém stavu naší země, tak i o úrovni kvality životního prostředí.

My školáci jsme se dozvídali, že máme šetřit. A to skoro vším: elektrickou energií, surovinami, intelektem i zvídavostí. Přes nás byli vydíráni naši rodiče a příbuzní. Mnohá babička trávila svůj čas sběrem bylin, aby její vnučka (takto moje spolužačka Adélka; doufám, že se na mě nebude zlobit) mohla před užaslou pí učitelkou postavit pytlík s kilogramem nasušené hluchavky (nadlidský to výkon).

Sbíralo se skoro vše: žaludy, kaštany… Monumentální sběrové akce se vůbec staly módou; bylo nezřídka vidět, jak desetiletý žák kráčí pyšně ke škole následován hluchým dědou, jenž na kárce tlačí ohromný balík sběru. Učitelovi, jehož uvědomělá třída strhla celkovou tonáží papíru váhu, se dojatě leskly oči a byl pochválen ředitelem před nastoupenou pedagogickou radou. Ještě dlouze se poté utěšoval rumem zakoupeným z příslušné prémie a snil o dalším zvýšení „sběrové potence“ jemu svěřené třídy. Co na tom, že s odvozem hald papíru či jiných surovin ze školního dvora dlouhou dobu nikdo nepospíchal?

„Nejraději“ ovšem vzpomínám na akce „Z“, v jejichž rámci jsme byli o pracovní sobotě nahnáni do školy a pod heslem „Pečuj o své okolí – posílíš světový mír“ procházeli městem a likvidovali nánosy odpadu na ulicích. Co na tom, že příští týden byl nepořádek spolehlivě obnoven?

Neustále bylo omíláno slovo „plýtvání“. Neměli jsme plýtvat energií, papírem (jehož nedostatek byl typickou ukázkou neefektivnosti centrálně plánované ekonomiky), kyslíkem ani dusíkem. Co na tom, že náš hypertrofovaný těžký průmysl odebíral kvanta elektřiny, aby bylo možno realizovat nerentabilní vývozy do nejrůznějších států s podivnými režimy? Co na tom, že nejrůznější brožury typu „Poučení z krizového vývoje“ byly vydávány v milionových nákladech, aby se pak malá vydavatelská aktivita mohla zdůvodnit právě nedostatkem papíru? Nejvhodnější recyklací se tehdy jevila přeměna Rudého práva na papír toaletní.

V hodinách žáci počítali, kolik stromů ušetřili sběrem papíru, zatímco kyselé deště a kůrovec likvidovaly lesní porosty ve velkém a zbylé dřevo se exportovalo vesele jinam.

Ve všech dětech však byl vyvoláván pocit, že veškerým úsporným konáním prospívají životnímu prostředí a že má jejich práce smysl. Přitom se jednalo o počínání zhola zbytečné: stát učil děti něčemu, co sám nedělal. Stačí si přečíst příslušný stenoprotokol ze zasedání tehdejší České národní rady (3. 4. 1984), ve kterém jsou školy chváleny za pořádání sběrových akcí, leč je konstatováno: „Až na výjimky není zpracovatelský průmysl plně připraven využívat druhotné suroviny ani s nimi většinou nepočítá.“ ³

Já jsem z takto pojaté výchovy získal doživotní špatný pocit. Veškeré sběrné dny, pracovní soboty, letní aktivity, trhání bylin, práce na pozemku ve mně zanechaly pachuť činností z donucení, činností, kterým je třeba se vyhnout a které jsou k ničemu. Vzdělání, zkušenosti a možnost srovnávat mě pak naučily kriticky přistupovat ke všem neochvějným pravdám.

Ekologická výchova dnes a pochybnosti

V posledních letech se začíná ekologická výchova na školách opět prosazovat. Dokonce tak dalece, že je pojímána jako priorita. Rámcový vzdělávací program předepisuje enviromentální výchovu jako průřezové téma, do vzdělávacího oboru Přírodopis je kooptován tematický okruh pod názvem Základy ekologie, příslušný metodický pokyn doporučuje ekologii zařadit jako samostatný předmět, či dokonce zpracovat školní program EVVO jako speciální dokument.

Probíhá intenzivní příprava školních koordinátorů EVVO, kterážto funkce by měla být příslušně finančně (?) zvýhodněna. Většina škol na svých webových stránkách prezentuje nejrůznější ekologické projekty, a naše školy čerpají evropské ekologické dotace snad nejvíce v rámci EU.

Ale zapochybujme si.

• Dokážeme žákům zprostředkovat reálný pohled na ekologické problémy?

• Dokážeme obsah výuky, který stále více připomíná soubor postulátů, o kterých se nediskutuje, odideologizovat?

• Dokážeme ekologický způsob života prezentovat po všech směrech jako smysluplný a výhodný?

Ekologie, nikoli ekologismus!

Myslím, že nejprve je si třeba uvědomit, že ekologie není náboženství (stejně jako nic kromě náboženství samého), a v tom smyslu při výuce rozlišovat ekologii lokální a globální. Výchova žáků k tomu, aby pečovali o své okolí už jenom kvůli pocitu života v hezkém prostředí, je věcí bezpochyby správnou. Že odpad patří do popelnic a že není vhodné absolvovat ranní běh v Legerově ulici, jsou také docela užitečné návyky.

O globálních problémech (tzv. skleníkový efekt, vyčerpávání surovinových zdrojů, problematika „nepřiměřeného“ růstu, globalizace atd.) je však namístě s žáky diskutovat, ne jim předkládat jednostranně zaměřená dogmata.

V rámci této diskuse je pak třeba oddělovat „ekologické“ přístupy od „ekologistických“. Jak kdysi napsal současný člen bankovní rady centrální banky Mojmír Hampl: „Zatímco ekologie je seriózní přírodní vědeckou disciplínou… ekologismem nazývejme nadále všechny ty poměrně nedávno vzniknuvší ideologické směry, které fatalisticky prorokují blížící se konec světa v důsledku ‚neudržitelnosti stávajícího způsobu života lidské populace’ a samy sebe nabízejí jako spasitele…“ ⁴

Žáky je podle mne nutné seznamovat s provázaností tržního a ekologického přístupu. Ukázat jim, že tyto nemusí být nutně v protikladu, naopak, oni jednou budou těmi, kteří budou zřejmě muset oba principy sladit.

Snažit se eliminovat extrémy: o tom, že nekontrolované vypouštění chemikálií do vody nebo nelimitované zamořování vzduchu způsobující zdravotní problémy u lidí žijících v konkrétní lokalitě je špatné, není pochyb; na druhé straně je také pravdou, že země s malým hospodářským růstem vykazují spoustu negativních aspektů a že obyvatelé těchto zemí „…jsou stále ještě vystaveni mnohem vážnějším důsledkům znečištění než lidé na západě. Jedná se o závadnou vodu, nevyhovující či neexistující sanitární zařízení, strašlivé podmínky ve slumech…To jsou ovšem důsledky nikoli vysokého, nýbrž nízkého či nulového růstu…“ ⁵

Ekologická diskuse – velká šance pro kompetence

Když se podíváme např. na portál provozovaný ministerstvem životního prostředí na adrese detem.mzp.cz , můžeme si zde přečíst nejrůznější rady a nabádání.

• ,,Kupujte si dobroty, které nemusely do vašeho obchodu urazit cestu přes půl zeměkoule (kamiony a lodě také spalují ropu).“ ⁶

• „… většina fastfoodů je dost neekologických… Představ si, kolik lidí za jediný den v takovém fastfoodu snídá, obědvá, svačí a večeří. Co se s tou horou odpadků stane? Skončí ve spalovně odpadu nebo dokonce na skládce.“ ⁷

• „Představ si, že jen tím, že při čištění zubů kohoutek zavřeš, ušetříš celých 14 litrů pitné vody. To je 28 litrů za den.“ ⁸

• „Úsporné zářivky šetří kapesné i přírodu.“ ⁹

A já se ptám: je lepší žákům takové informace pouze předkládat, anebo je nechat o nich diskutovat, a přispět tak např. k naplnění jejich kompetenčního potenciálu?

Opravdu – málokteré téma nabízí tak široké uplatnění rozvíjení klíčových kompetencí. Umožnit žákům řešit problémy, nechat je uplatnit kritický přístup k informacím a analyzující a komparativní pohled na věc, v tom vidím smysl výuky.

Mohli by pak např. dojít k tomu, že při respektování jedné z rad (ad absurdum) bychom si v rámci globalizovaného trhu nemohli koupit takřka nic, nehledě na prostý fakt, že výroba něčeho ve vzdálenější lokalitě nemusí životnímu prostředí pouze škodit: přispívá místnímu hospodářskému růstu, který zase může napomáhat zvyšování kvality života. (Připusťme alespoň do jisté míry také argument, že stoupající životní úroveň umožňuje lidem myslet na životní prostředí daleko více, než když se musí potýkat s existenčními problémy.)¹⁰

Nejsem obhájcem fastfoodů (vždy mě fascinovali lidé, kteří zde pravidelně spotřebovávali, aniž by uvažovali např. finanční nevýhodnost ve srovnání s jinými občerstvovacími možnostmi, nehledě na moje přibývající kilogramy). Proč však zároveň s kritikou jejich ,,ekologické nezpůsobilosti“ nepředložit žákům Zákon o odpadech, aby zjistili, které povinnosti, např. ohledně recyklace a zpětného odběru, musí taková společnost dodržovat?

Jak chceme upřímně prostřednictvím školní výchovy vést žáky např. k šetření vodou, když např. zastaralá vodovodní síť je díky únikům sama velkým „plýtvačem“?

Jsou žáci pravdivě seznamováni s paradoxy typu: čím větší úspory, tím vyšší zdražení, ať už z důvodů fixních nákladů na provoz či honby za ziskem? (Např. roku ’89 spotřeboval denně v průměru jeden občan o cca 70 l vody více než dnes. Přesto, nebo právě proto, její cena roste.¹¹ Totéž se může týkat i úspor elektrické energie.)

Jsme schopni s žáky seriózně diskutovat o dopadech a míře nejrůznějších ekologických daní? Nebo jim umíme nekriticky ukázat pouze jejich pozitiva, přičemž o možných, často paradoxních negativech (totiž, že necitlivě provedená ekologická restrikce může mít někdy neekologický a samozřejmě i zbytečně negativní hospodářský dopad) mlčíme, stejně jako o výše uvedených skutečnostech , aby jim pak v budoucnu zjištěná realita rozkolísala v tomto směru hodnotový systém?

Prubířským kamenem ekologické výchovy je právě její věrohodnost. Neměla by se „kázat voda a pít víno“ a nesmíme se bát žákům ukazovat realitu takovou, jaká je. Samozřejmě je to někdy těžké. Ale v případě toho, že to neuděláme, hrozí, že získají dojem ,,nepoctivé hry“ jako kdysi já.

Školní sběr: vychováváme?

To, že s žáky musíme hovořit i o ekonomických aspektech, je evidentní. Sami je totiž pocítí v době nastupující hospodářské recese. Typickým příkladem jsou školy, které organizovaly sběr starého papíru. Žáci byli ke sběru motivováni faktory ekonomickými (od přilepšení ze strany školy jednotlivým třídám až např. po poukázky do supermarketů)¹² a faktory výchovnými: učili se tak třídit odpad.

I zde však existuje protiargument, že takováto metoda naplňování výchovných cílů je přinejmenším diskutabilní. Například Mgr. Martin Lochovský ze společnosti Eko-kom, a. s., o školním sběru tvrdí: ,,Mezi klady tohoto způsobu patří vysoká čistota sběru, minimální náklady na sběr a dotřídění. Záporem je tvorba nesprávných návyků –vytříděný odpad se nosí do školy, místo toho, aby se třídil hlavně odpad, který vznikne ve škole.“¹³

Ve stejném smyslu hovoří na stránkách MF-Dnes pracovník téže společnosti Lukáš Grolmus:,,Děti by měli spíše učit, že papír patří do kontejneru na papír, ne je učit vozit ho do školy.“¹⁴

Jak ale dnes dětem zdůvodníme, že o vytříděný odpad již není zájem, neboť díky hospodářské recesi jej sběrny přestávají vykupovat, a tím pádem není ani pro školy celý proces hospodárný?

Hrajme poctivou hru!

Jak vidno, problémů v rámci ekologické výuky a výchovy je dost. Je to téma, ve kterém se nám může veškerá faleš, nepromyšlenost a nekritičnost jaksepatří vymstít.

Veďme proto žáky k odpovědnému, ale zároveň i ke kritickému přístupu. Hrajme s nimi poctivě. Pobavme je např. předpovědí ekonoma Stanleyho Jevonse, který předpovídal, že na počátku 20. století ,,dojde uhlí“. Zvedněme varovný prst nad dopady emisí na zdraví lidí. Ale nenavrhujme jim jednoduchá řešení: žádná taková neexistují nikde, tím méně v ekologii, která je jako relativně mladý obor přímo nabita diskutabilními a časem neprověřenými fakty. Hrajme s nimi poctivou hru.

Literatura:

1 MŠMT: Metodický pokyn k zajištění enviromentálního vzdělávání, osvěty a výchovy (EVVO).[online]. 2008 [cit.2008-12-21]. Dostupný z WWW:www.msmt.cz

2 Johnson, P. Nepřátelé společnosti.1.vyd. Praha: Rozmluvy 1998. s. 88.

3Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna: 12. schůze ČNR.[online]. 1984 [cit. 2008-12-21]. Dostupné z WWW: <http://193.85.9.36/eknih/1981cnr/stenprot/012schuz/s012014.htm>

4 Hampl, M: Bída ekologismu.[online]. 2004 [cit. 2008-12-21].Dostupný z WWW: <http://libinst.cz/stranka.php?id=34&highlight=ekologismus>.

5 Johnson, P. Nepřátelé společnosti.1.vyd. Praha: Rozmluvy 1998. s.92.

6 PortálMŽP: Klima..[online]. 2008 [cit. 2008-12-21].Dostupný z WWW: <detem.mzp.cz >.

7 Portál MŽP: Eko rady.[online]. 2008 [cit. 2008-12-21].Dostupný z WWW: <detem.mzp.cz>.

8 Portál MŽP: Eko rady.[online]. 2008 [cit. 2008-12-21].Dostupný z WWW: <detem.mzp.cz>.

9 Portál MŽP: Eko rady.[online]. 2008 [cit. 2008-12-21]. Dostupný z WWW: <detem.mzp.cz>.

10 Srovnej: Šímová, T., Šíma, J. Čekání na katastrofu. Science. 2007, č.8., s. 42 – 47.

11Olbrichová, Alice: Drahé kapky vody. 2008 [cit. 2008-12-21]. Dostupný z WWW: <ekonom.ihned.cz >.

12 Ekolist: Děti se vracejí ke sběru starého papíru, motivují je soutěže. .[online]. 2008 [cit. 2008-12-21]. Dostupný z WWW: < www.ekolist.cz>

13 Lochovský, M.: Recyklace nápojových kartonů v České republice.2004 [cit. 2008-12-21].

Dostupný z WWW: <papir.arnika.org>.

14 Suchomel, Petr: Sběr na školách končí, musely by za něj platit. MF-Dnes. 19. 12. 2008 s. B2.

Autor: Jakub Horálek,

Zdroj: http://www.ceskaskola.cz