Krajina v českém malířství 19. století

Krajinářská tvorba Josefa Mánesa měla zcela soukromou podobu, on sám až na dvě výjimky své kresby ani náčrty krajin nevystavoval, a přece jeho dílo představuje v české romantické krajinomalbě lyrickou syntézu téhož významu, jako dílo Adolfa Kosárka v poloze monumentální. Josef Mánes si na počátku své malířské dráhy nakreslil mapu Čech a rozdělil ji na kraje, kde si vyznačil nejdůležitější města a řeky. Doplňoval ji podrobnými poznámkami o charakteru řek, o tom, jak říční toky ovlivňovaly podobu kraje, o rybnatosti, rýžovištích zlata či výskytu perlorodek. Krajinu poznával nejen jako malíř, ale chtěl znát i to, co určovalo její historický a geologický charakter. Umělec kreslil po celý život stromy, rostliny a květiny. Jemná kresba se spojuje se vzácnou mírou vědecké zvědavosti. U lopuchu si poznamenal "stoji jednotlivi na louce, někdy tak stoji naproty sobě jedno velky a jedno mali". Velmi často udává dobu květu i místo výskytu "na louce, v poli, blysko vody". V roce 1841 se jednadvacetiletý Josef Mánes účastní s otcem krajinářských cest po středních Čechách: maluje a kreslí ve Svatém Janu pod Skalou, v Tetíně, Ledči, Kostomlatech a Kolíně. V jednom ze svých dopisů psal: "Viděl jsem mnoho znamenitých výtvorů malířství,..., ale žádný z nich nedovedl ve mně vzbuditi ten dojem, který mě proniká, když se octnu tváří tvář dílům volné boží přírody." Na konci života onemocněl duševní chorobou a v tragickém posunu významů zbyla v umělcově mysli z této životní radosti utkvělá představa divoké vlčí růže, kterou marně hledal.

Středočeská krajina se objevuje také v díle Adolfa Kosárka, současníka Josefa Mánesa. Nejde však o přesný výsek skutečnosti přenesený na plátno, ale o syntézu typických motivů spojených v kompozici. V roce 1855 vystavuje malíř obraz Krajina ze středních Čech. O zájmu, s jakým se Kosárek vracel ke stejnému tématu, svědčí hned tři varianty uložené ve sbírkách Národní galerie. V posledním období svého života umělec zobrazuje krajinu místně určenou. Nevýslovně poetická Osamělá krajina je selská svatba situovaná do pusté doliny obklopené kamenitými pahorky Kozích hřbetů u Suchdola nedaleko Roztok u Prahy. Kontrast nevlídné krajiny a jásajících svatebčanů je až hrozivě působivý. Kosárek je duchovním souputníkem Máchovým.

Antonín Chitussi je umělec typem svého nadání ojedinělý, velký zjev českého krajinářství poslední čtvrtiny 19. století, který je determinován hlubokým obdivem ke Kosárkovi, s nímž rezonuje svými vnitřními dispozicemi a pojetím krajiny. V dílech Kosárkových miloval onen "nekonečný rezignovaný smutek..." Umělecky již zcela zralý Chitussi v roce 1884 namaloval v sevřeném formátu Údolí Vltavy u Roztok, harmonii šedohnědých a zelených barev pod chladně šedým nebem s dehtově černou lodicí na ocelově modré vodě. Toto laskavé, melodické a klidné dílo je rovnocenné suverénní krajině Vltavy v Tróji.

V roce 1909 píše Slavíček Hudečkovi do Syrakus: "...kdybys viděl, jak tady (na Okoři) se krásně rozvíjí jaro! Kusy sněhu ještě leží, už je nažloutlý a teče z něho špína... Okoř je zelená - takovou žlutavou a červenavou zelení - která je po sněhách. Kdybys tu byl, udělal bys ohromný kumštwerky." Mařákova krajinářská škola v roce 1894 malovala plenéry v okolí Okoře a Zákolan. Častý byl pohled na okořský potok, malovaly se i pohledy na otevřenou krajinu. Právě tady Antonín Slavíček prošel změnou od splývavého rukopisu a tlumeného koloritu k malbě výraznou expresivní skvrnou. Antonín Hudeček přišel na Okoř v roce 1897 a zabýval se především dvěma náměty: zvláštním tématem Bludičky a motivem potoka, který se vždy znovu vrací. Okoř představuje změnu i pro Otakara Lebedu, který se tu dočasně obrátil od teskného jihočeského malování k prosluněným krajinám. Tento posun je příznačný - středočeská i jihočeská krajina si jsou v rovinách podobné, ale na obrazech bývají jižní Čechy víc zamyšlené, melancholické až tragické.

ZDROJ:http://priroda.kr-stredocesky.cz/