Rady spotřebitelům 3 - Ekolabelling

Myšlenka označit výrobek, jenž poškozuje životní prostředí méně než jiný s ním alternativní, má své kořeny stejně jako tzv. zelený marketing v sedmdesátých letech. V té době se značně zvýšila informovanost společnosti o problematice životního prostředí a o důsledcích výrobních procesů pro přírodní ekosystémy. Ve vyspělých zemích byli spotřebitelé ochotni prokázat svou snahu pomoci životnímu prostředí preferováním těch výrobků, jež poškozují životní prostředí méně než jiné. Promítnutí těchto preferencí do tržní politiky mělo samozřejmě vliv na strategii podniků a vedlo k intenzivnímu rozvoji zeleného marketingu a k rozsáhlé propagaci výrobků, které bylo možné z nějakého důvodu prohlásit za šetrné vůči životnímu prostředí. Výrobci si tyto výrobky začali sami nápadně označovat. Spotřebitel reagoval tím, že kromě pasivního nákupu označených výrobků, a to někdy i za vyšší ceny, začal tyto výrobky aktivně vyhledávat. Konkurenti a ekologické skupiny poukazovali na zjištěné rozdíly ve skutečných a inzerovaných vlastnostech výrobků. Bylo potřeba zavést důvěryhodný systém na označování takovýchto výrobků. První systémy První centrálně řízený certifikační ekolabellingový systém, jehož důvěryhodnost byla garantována třetí, nezávislou stranou (ani výrobcem, ani spotřebitelem, ale státním orgánem) byl uveden do praxe ve Spolkové republice Německo v roce 1978. Program se v Německu poměrně rychle rozšířil a o udělení jeho ochranné známky ? ekoznačky ?Modrého anděla? se začaly ucházet i zahraniční firmy operující na německých trzích. Druhou zemí, která zavedla jednotné označování výrobků šetrných vůči životnímu prostředí, byla o deset let později Kanada. Kanadský program ?Environmental ChoiceM Program? (ECP) byl zahrnut i do kanadského zákona na ochranu životního prostředí. Německý i kanadský ekolabellingový systém jsou programy státní a národní, tzn. řízené příslušnou vládou a vytvořené pro trh v dané zemi. V roce 1989 Koncil ministerstev pro záležitosti spotřebitelů skandinávských zemí vyhlásil skandinávský státní ekolabellingový program, který byl prvním nadnárodním programem (pro Finsko, Island, Norsko a Švédsko). Výhody ekolabellingových systémů Hlavní výhody těchto systémů jsou, že patří mezi preventivní prostředky ochrany životního prostředí. Pomáhají zlepšovat jednotlivé parametry vyráběných produktů a ukazují výrobcům cestu k ekologicky příznivějšímu výrobku. Ovlivňují také celý dodavatelský řetězec, protože výrobce, který chce dosáhnout propůjčení ochranné známky, si potřebné suroviny a materiály vybírá tak, aby mohl doložit, že jejich vliv na životní prostředí je co nejméně negativní. Ekolabellingové systémy také mají za cíl informovat spotřebitele o škodlivých vlivech různých látek a pomáhat jim při výběru vhodnějšího produktu. Přehled existujících ekolabellingových programů V současné době je ve světě asi 24 ekolabellingových programů a převládají většinou národní, které se vztahují na jeden konkrétní stát. Z nadnárodních systémů jsou nejznámější program skandinávských zemí ?Bílá labuť? a program Evropských společenství. Mezi mezinárodní programy patří ?Earthtrust? z Havaje, který se soutředí na ochranu delfínů, a Collins Pine se zaměřením na ochranu lesů. Oba jsou velice úzce zaměřené (?oborově). V současné době jsou ekolabelligové programy v těchto zemích: Německo (1978), Kanada (1988), Japonsko, Skandinávské země, USA (1989), Nový Zéland (1990), Austrálie, Francie, Indie, Rakousko (1991), Evropská společenství, Korea, Nizozemsko, Singapur, Švédsko (1992), Česká republika, Chorvatsko, Maďarsko, Čína, Tchaj-wan (1993), Katalánsko, Španělsko (1994). Převzato z http://www.ecn.cz/spotrebitel/